Slavné osobnosti

Město s tak slavnou a rozsáhlou historií musí samozřejmě pamatovat na slavné osobnosti, které jej navštívily, působily zde a nebo z něj jako rodáci vzešli.
V následujících textech snad naleznete alespoň základní informace o těch nejvýznačnějších z návštěvníků i místních.
Máte na výběr právě z kategorií slavných návštěvníků a místních, či chcete-li domácích osobností.
Název oddílu slavní návštěvníci je už sám o sobě postačujícím vysvětlením.
U oddílu slavné domácí osobnosti bychom rádi podali alespoň krátký přehled osobností, které byly v historii a jsou v současnosti spjaty s naším lázeňským městem více než jen jako jeho hosté. Mělo by se jednat svým způsobem spíše o výčet osobností než o souvislý text. Nečiníme si v žádném případě nároky na jeho úplnost rozsahem ani obsahem. Jde nám spíše o možnost a povinnost připomenout si slavné rodáky a osobnosti zde dlouhodobě působící.

Slavné osobnosti - rodáci, místní, domácí

Hanuš Bonn

5. 7. 1913 Teplice – 20. 10. 1941 Mauthausen; básník
V Praze vystudoval reálné gymnasium (1932) a práva (1938). Již jako středoškolák pracoval v českožidovském hnutí. Za okupace se stal vedoucím funkcionářem pražské Židovské obce. V říjnu 1941 byl zatčen a krátce nato v koncentračním táboře Mauthausen pravděpodobně popraven. Přispíval do Studentského časopisu (zde r. 1937 debutoval), Rozhledů, Literárních novin, Kvartu, Lidových novin, Kritického měsíčníku (pod pseudonymem Josef Kohout) aj.

V původní básnické tvorbě se Bonn stále vracel k pocitům dospívání, opíraje se zpočátku především o poezii Šrámkovu a Wolkerovu. Později se ve výrazu osamostatnil a v jeho lyrice nabyla převahy spiritualistická orientace, která se odráží i ve výběru jeho překladů (přes angličtinu a němčinu) poezie severoamerických a afrických primitivních národů. Překládal rovněž německou lyriku (Rilke). Bibliografie: Tolik krajin (Bb 1936), Daleký hlas (překlad z poezie primitivních národů, 1938). – Dílo Hanuše Bonna (1947, uspořádal a životopisem opatřil J. Valja).

Bernhard Bloch

Obchodník a továrník.V první polovině 19. století založil v Dubí porcelánovou manufakturu. Továrna je dodnes činná - pod názvem Český porcelán Dubí - a specializuje se na výrobu světoznámého „cibuláku“ - silnostěnného porcelánu s ´cibulovým´ vzorem potisku pod glazurou.

Carl Robert Croll

21.11.1800 Kadditz u Drážďan - 3.11.1861 Praha; malíř
Studoval na drážďanské akademii, navštěvoval ateliér Johanna Christianna Clausena Dhala, romantického malíře dánského původu, a snad získal i další školení u Caspara Davida Friedricha. Po absolutoriu hledal uplatnění a mladý odešel do Teplic. Zde se usadil a posléze i oženil. Stoupající věhlas lázní přitahoval mnohé bohaté pacienty i slavné a významné osobnosti. Na zakázku zhotovoval upomínkové kresby - především veduty Teplic a okolí. Již roku 1825 získal prominentní zakázku od jednoho z nejvýznamnějších hostů lázeňských Teplic - pruského krále Bedřicha Viléma III. - do roku 1837 si král odvezl sedm obrazů za 1300 zlatých, které pak v komnatách pruské rezidence připomínaly Teplice až do konce druhé světové války, kdy byly zničeny při bombardování Berlína. Díky této zakázce získal i nabídku služeb učitele kreslen v rodině teplického pána knížete Karla Josefa Clary-Aldringena. Vedle svědomité výuky se věnoval i překreslování a dokončování téměř 150 kreseb podle náčrtů, skic a kreseb, které si ze svých italských cest se svou manželkou kníže přivezl. Díky pověsti, kterou získal za své působení ve šlechtické rodině a renomé dalších zakázek, se dostal do služeb Ferdinanda Josefa z Lobkovic, jednoho z největších šlechticů severních Čech. V jeho službách pořizoval, vedle lekcí kreslení, soudobou obrazovou dokumentaci panství svých mecenášů. Nutno dodat, že velmi precizní, s vysokou vypovídací hodnotou, která však nebyla na úkor hodnot uměleckých. Za dvacet let, po které žil v Teplicích, vytvořil množství obrazů a kreseb malebně a přesto přesně zachycujících Teplice a jejich okolí, městské scenerie i venkovskou krajinu, v těch náladách a v té podobě, jakou měly ještě před a na samém počátku průmyslové revoluce v tomto kraji.

Hermann Hallwich

9.5.1838 Teplice - 11.4.1913 Vídeň
Na pražské univerzitě vystudoval dějiny a v letech 1862-1869 byl gymnazijním učitelem. Následujících 22 let působil jako sekretář Obchodní komory v Liberci, ale již roku 1871 se stal poslancem rakouské Říšské rady za trutnovský městský okres a zároveň i zemským poslancem za městský okres Vrchlabí. Jako historik nejprve vydal v roce 1868 Dějiny horního města Krupky, následovala kniha o dějinách Liberce a v roce 1886 vydal dějiny Teplic. Nejhlouběji se věnoval období třicetileté války a osobnosti Albrechta z Valdštejna, o kterém vydal pět zásadních prací. Zabýval se otázkou rodiště Waltera von der Vogelweide, středověkého minnesängera, který se snad narodil v Duchcově. Na sklonku života stál v čele kuratoria duchcovského muzea.

Otto Herschel

31. 12. 1871 Teplice - po 1950 USA; malíř
Umělecké vzdělání získal při studiích na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni (u prof. Matsche) a na Akademii výtvarných umění v Mnichově (prof. C. Marr). Činný převážně ve Vídni, ale i v Děčíně a Teplicích. Od roku 1908 členem Domu umělců ve Vídni. V letech 1900 – 26 podnikal časté studijní cesty do Holandska.

Vedle vedut měst a venkovských scén, maloval i zákoutí staré Vídně, motivy z Itálie, Holandska, portréty, zátiší a další četné akvarely. Svá díla vystavoval ve vídeňském Domu umělců, ale také v mnichovském Glaspalastu (1900), v Benátkách (1912) a v Berlíně (1914). Samostatné výstavy uspořádal v Muzeu města Vídně („Der lezte Harfner“, 1919), v Židovském muzeu ve Vídni („Ghetto di Venezia“), v Galerii moderního umění v Praze („Die japanische Decke“).

Roku 1940 emigroval vzhledem ke svému židovskému původu do USA. O jeho dalších osudech není nic známo.

Eduard John

Teplický kronikář a starosta. Pocházející ze zámožné teplické rodiny, která postavila a dlouho vlastnila dům zvaný Zlatý kříž na Zámeckém náměstí, kde se r. 1813 sešli ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III. a rakouský císař František I. při společných jednáních proti Napoleonovi a při podpisu spojeneckých smluv.

Karel Kupka

1906 Manětín - 25.4.1971 Teplice; malíř
Absolvoval školu u akademického malíře Aloise Kalvody. V r. 1946 se přestěhoval do Teplic. Zamiloval si Krušné hory i České středohoří, které bylo často námětem jeho děl. Je autorem obrazů zachycujících odchod starých Teplic: hned po svém příchodu v r. 1946 zachycoval poválečnou demolici centra Teplic - židovské čtvrti a okolí - v náladách své doby.

Kristian Lagler

1668 Dubí - 1741 Teplice; zednický mistr - stavitel
Jeho otec Josef v r. 1689 přestavoval na dřívějších renesančních základech barokní budovu děkanství na Zámeckém náměstí. V letech 1728 - 1730 vystavěl na ploše tehdejšího katolického hřbitova kapli Povýšení sv. Kříže (dnes známa spíše jako tzv. Seumeho kaple - díky dodnes zachovávanému hrobu německého básníka J.G. Seume, z plochy hřbitova je dnes park v Lipové ulici), v letech 1732-5 pak Zahradní a plesový dům - vedle zámku, na okraji Zámecké zahrady (dlouholeté sídlo Severočeské filharmonie a dnes Casino). V roce 1736 přestavěl kostel sv. Martina ve Rtyni nad Bílinou (původně z r. 1668). Je také autorem původní budovy zámečku Dvojhradí (Tuppelburg) u Mstišova, kaple sv. Huberta ve Mstišově a kaple sv. Františka v Soběchlebech. Je mu také někdy připisováno provedení přestavby děkanského kostela sv. Jana Křtitele do dnešní podoby (1700-1703) a stavba tří nových budov lázní v r. 1708.

Gustav Carl Laube

9.1.1839 Teplice - 12. 4. 1923 Praha; geolog
Studoval v Praze a v Mnichově, přednášel v Praze a Vídni. V r. 1870 se jako geolog účastnil druhé německé polární výpravy na lodi Hansa. Byl profesorem mineralogie, geologie a paleontologie na pražské univerzitě. Vypracoval základní práce o geologii Českého středohoří, psal i o geologii Teplic a jejich okolí.

Antonín Lewý

29.3.1846 Wolfsthale (Dol. Rakousy) - 28.9.1897 Teplice; malíř
Studoval na akademii výtvarných umění v Praze a v Mnichově, od r. 1880 učitelem kreslení na reálném gymnasiu v Teplicích. Za svého bohatého působení byl pilným a hledaným přispěvatelem českých (Květy, Světozor, Zlatá Praha) i zahraničních (Graphic) obrázkových časopisů. Pro Ottovu edici Čechy a monumentální dílo Die österreichische-ungarische Monarchie (díl Böhmen) na kreslil množství vynikajících pohledů na krajiny, města, hrady a zámky.

Alfred Meissner

15. 10. 1822 Teplice - 29. 5. 1885 Bregenz; spisovatel
Syn Edvarda Meissnera, teplického lázeňského lékaře, a jeho skotské manželky. V dětství mluvil nejprve anglicky až později se naučil němčině. Z Teplic odešel na studia filosofie a lékařství do Prahy. Zde vstoupil do kruhu mladých česko-německých literátů. Roku 1846 se stal doktorem lékařství, ale nikdy nezačal s praxí. Již roku 1845 vydal sbírku básní, ve kterých velebil Gorges Sandovou, Byrona a Lenaua a kde se projevovaly revoluční tóny a pochopení pro utrpení Čech. To se nejvíce uplatnilo v rozsáhlé básni Žižka, na které Meissner začal pracovat za příprav na doktorát v roce 1845 v Tepilcích a dokončil ji a vydal r. 1846 v Lipsku. Silná proslovanskost a češství básně mu vyneslo zákaz publikování v Rakousku a perzekuci, před kterou unikl do Paříže. V revolučním roce 1848 byl zvolen do frankfurtského sněmu. V roce 1850 odjíždí do Anglie a tvoří zde několik dramat a po té se věnoval psaní románů společně s pražským literárním bohémem Franzem Hedrichem. Některé z románů - např. Schawrzgelbe - jsou polemikou proti rakouské reakci, jiné - jako např. Zur Ehre des Gottes a Die Kinder Roms - brojí proti jesuitismu. V roce 1885 spáchal sebevraždu kvůli sporům o přiznání financí plynoucích z upíraného autorství jeho románů.

Julius Payer

2.9.1841 Šanov - 29.8.1915 Veldes; kartograf, polárník, objevitel, malíř, rytíř řádu Františka Josefa I.
Slavný rodák teplický z nejslavnějších. Po vzoru otce se již v mládí dal na vojenskou dráhu. Věnoval se kreslení, topografii a přírodním vědám. Projevil nadání pro jazyky - naučil se dánsky a zvládl i další severské jazyky. V r. 1864 byl přidělen do posádky v italských Benátkách a odtud zahajoval své alpské výstupy. V následujících čtyřech letech se vyznamenal řadou výstupů na alpské vrcholy (první na Gross-Glockner), mezi nimiž bylo i mnoho prvovýstupů - zdolal celkem 92 vrcholů Ortlerských Alp a 26 vrcholů Adamallských Alp. Z těchto výstupů a pohoří zhotovil také řadu kvalitních topografických map. Od r. 1868 pak mapování Alp prováděl „služebně“, když byl povolán na Vojenský zeměpisný ústav ve Vídni. Zároveň působil jako učitel dějepisu na Vojenské akademii. Vrcholné období jeho života však leží v účasti na třech polárních výpravách. Jako vynikající kartograf byl pozván k účasti na druhé německé polární expedici k východním břehům Grónska. Payer během ní při saňových výpravách prozkoumal a zmapoval pobřeží s četnými ostrovy až k 77 stupni sev. šířky; objevil Zemi krále Viléma, získal cenné geologické poznatky a jako první zavedl do arktického výzkumu horolezectví - jedna z hor na níž vystoupil dostala po něm jméno: Payer-Spitze (Payerův štít, nyní Payers Bjerg). V roce 1871 se účastnil první rakouské polární expedice do Severního ledového moře, která měla prozkoumat Barentsovo moře mezi Špicberky a Novou Zemí. Největších výsledků však dosáhl při druhé rakouské polární expedici v letech 1872-74, která měla najít volnou cestu směrem k severnímu pólu nebo proplout Severním ledovým mořem podél Sibiře k východu. Expedice nepostrádala na dobrodružnosti neboť polárníci se svou lodí zamrzli u západní pobřeží Nové Země a neovladatelně se pohybovali - zejména na sever. Dostali se až před neznámé souostroví a Payer měl tak možnost objevit pro svět novu zemi, kterou pojmenoval Země Františka Josefa. Provedl mnoho saňových výprav a zmapoval celé souostroví a nakonec se museli odvážit strastiplné cesty zpět pouze na saních a s čluny. Díky Payerovo průzkumné činnosti tak je daleko v severních krajích zvěčněno i jeho rodiště: v zemi Františka Josefa naleznete i Teplický záliv (na Rudolfově ostrovu) a Šanovský ostrov na jihu souostroví - později přejmenovaný na Payerův ostrov i s Payerovým ledovcem. Po návratu do vlasti byl triumfálně uvítán a pasován na rytíře. V následujících letech se vydává na dlouhé přednáškové turné po celé Evropě (během 18 let 1228 přednášek), kde informuje o výsledcích a poznatcích získaných v průběhu expedic. Od roku 1875 se stahuje z veřejného a vojenského života a rozhodl se věnovat umění. Žije ponejvíce v Německu a Francii, studuje malířství, v r. 1890 přesidluje do Vídně a zakládá dokonce i malířskou školu.

Payerova umělecká činnost byla ve své době ceněna stejně vysoko jako jeho zeměpisné výzkumy a objevy. Dosáhl v malířství vysoké dokonalosti a do dnes platí za největšího realistického malíře polárních krajin a témat spojených s polárními výpravami. Jeho obrazy jsou v galeriích i soukromých sbírkách řady evropských měst a některé i v USA. Nejznámější jeho obrazy jsou v Rakousku, z nich slavný „Nikdy zpět!“ spolu s dalšími ve Vídni ve Vojensko-historickém muzeu. Kromě obrazů – olejů na plátně – možno uvést fresky a množství kreseb, obsažených především v jeho cestopisu (Payer 1876). V Čechách jsou známy 4 jeho obrazy, z nich 3 jsou v Teplicích („Návrat ze Země Františka Josefa“ v Regionálním muzeu v Teplicích; „Záliv smrti“ a „Expediční loď Tegetthoff v měsíční noci“ - oba v České spořitelně v Teplicích) a jeden velký v Praze.

Hermann Rudolph

1846 – 30. 4. 1924 Teplice; architekt, stavitel
Studoval na Akademii umění v Drážďanech. Po několikaleté praxi přišel roku 1872 do Teplic, aby jako prováděcí architekt drážďanské stavební firmy dokončil stavbu prvního městského divadla. Poté, co bylo v roce 1874 dokončeno, se v Teplicích usadil jako samostatný architekt a v Lípové ulici v domě zvaném Moritzburg si zřídil ateliér, kde přijímal zakázky na stavbu všech možných budov – vil, obytných domů, průmyslových budov, návrhy plánů i provedení staveb.

Za padesát let svého působení v Teplicích získal velký podíl na jejich stavebním vývoji. V roce 1875 vytvořil, pravděpodobně podle prvotních návrhů vídeňského stavebního rady architekta Wilhelma Stiassneho, vlastní plány nové synagogy pro teplickou židovskou obec. Stavbu této synagogy prováděl společně s dalším teplickým stavitelem Davidem Ferberem v letech 1880 – 1882. V roce 1882 vedl také výstavbu věže evangelického kostela sv. Bartoloměje, stojící nedaleko nové synagogy. Tato skutečnost byla v teplickém tisku komentována jako příklad osvícenosti, liberálnosti a náboženské tolerance panující v Teplicích.

Mezi další stavby, jichž je Hermann Rudolph autorem nebo které vedl, můžeme počítat přestavbu teplického nádraží (1900), nádraží v Duchcově, Bohosudově, Mostu, Chabařovicích ad.; kavárnu Caffee Central v Dlouhé ulici v Teplicích; továrnu bratří Dudků v Řetenicích, továrnu Balduina Hellera; vilu Rudolph (vlastní sídlo, dnes Chelčického č.p. 863), vilu Schodligert (u nádraží); vilu Uhlig (dnešní Českobratrská ul. č.p. 28); vilu Reichelt, dům Hugo Dudka a rohový dům v dnes již zbořené Lesnické ul.; či dva další domy v Krupské ulici.

Nedlouho po stavbě teplické synagogy získal několik uhelných dolů. Prodejem povrchového dolu Karel v Košťanech české obchodní společnosti vzbudil vlnu nevole u německého obyvatelstva Teplicka.

Velice aktivně se účastnil společenského života v Teplicích. Mnoho let působil jako člen městské rady. Byl aktivním členem a velkým příznivcem teplického Muzejního spolku, Spolku německých architektů v Čechách i např. Spolku kuželkářů. Svého času také věnoval 50 000 Korun na výstavbu jedné z Besed (kulturního domu) v Teplicích.

V době slavnostního otevření budovy nového městského divadla v Teplicích (nahradilo původní divadlo, jehož stavbu prováděl a které vyhořelo 31. 8. 1919) těžce onemocněl a zemřel. Mimo mnohých významných staveb ve městě a okolí po sobě zanechal dceru – vdovu po vlastníkovi hutí Karlu Dudkovi a syna Karla – univerzitního profesora v Praze. Pohřben je na evangelické části teplického komunálního hřbitova.

Adolf Siegmund

stavitel, starosta
Velmi činorodý a činný stavitel, městský inženýr a posléze i teplický starosta. Teplice mu vděčí za mnohé architektonické skvosty ze své podoby ve 2. polovině 19. století. Podle jeho návrhů byla v lázeňském sadu r. 1862 postavena Jubilejní kašna (dnes známa jako tzv. Kolostujova kašna), v letech 1870-2 provedl neorenesanční přestavbu Císařských lázní (do dnešní podoby byly přestavěny až v letech 1912-14), v r. 1885 dokončil stavbu budovy nové radnice (kde našla své prostory i Teplická spořitelna). Dle vlastního projektu pak také provedl stavbu domu s byty pro méně majetné teplické obyvatele, který nazval Muzikantský dvůr (dnes spíše nechvalně známý jako bývalá „Lověna“) v Dubské ulici.

Arthur Willner

5. 3. 1881 Trnovany - 20. 4. 1959 Londýn; hudebník, skladatel
Studoval v Lipsku, později na Akademii hudebních umění v Mnichově (žák Ludwiga Thuilleho). V letech 1904-24 učil jako zastupující ředitel Sternovy konzervatoře v Berlíně kompozici, kontrapunkt, hudební dějiny a estetiku. V roce 1924 se stal poradcem „Universal Edition“ ve Vídni a vyučoval na Nové vídeňské konzervatoři. Po Anschlussu Rakouska v r. 1938 emigroval do Londýna. Skládal především klavírní a komorní hudbu, varhanní skladby a chrámovou hudbu. 

Významné osobnosti - Návštěvníci

Pokud budeme pátrat po významných návštěvnících našeho města a začneme s ním již v pradávné historii, bude zcela jistě jedním z nejvýznamnějších návštěvníků Teplic česká královna Judita, zvaná durynská, druhá manželka českého krále Vladislava II., která podle historických zpráv u teplických teplých pramenů založila ženský benediktinský klášter, díky jehož péči se místní osada proměnila v město zvané Teplice. Podle dalších zpráv kronikářů byla v teplickém klášteře také pohřbena. Antropologická analýza kosterních pozůstatků, nalezených při archeologickém výzkumu v letech 1954-57, provedená předním českým antropologem prof. E. Vlčkem tuto skutečnost v r. 2001 prokázala.

Pokud bychom ovšem nahlédli ještě do dávnějších mytických časů legend a nepodložených zpráv, byl by prvním a velmi slavným návštěvníkem teplických pramenů bezpochyby pasáček Kolostůj se svými vepři, který měl léčivé prameny podle legendy objevit.

Jak však dokazují nálezy keltských a římských mincí z pramene Pravřídla, byly teplické prameny známy daleko dříve – již nejméně kolem přelomu letopočtu – a snad již tehdy byly rozpoznány jejich léčivé vlastnosti. Vždyť právě všeobecná známost pramenů byla jedním z důvodů proč zde byl založen klášter benediktinek. V průběhu následujících staletí získaly lázně na určitém věhlasu. Prvním návštěvníkem teplických lázní, kterého známe jménem, byl sekretář papežské kurie Giovanni Bracciolini z Florencie, jenž ve svém dopise v r. 1416 psal i o svém pobytu v Teplicích. Nejstarším známým návštěvníkem ze sousedního saska byl služebník dvora saského kurfiřta Hans Wickhart, který se přijel do Teplic léčit v r. 1477.

Od 16. století začali Teplice pravidelně navštěvovat saští kurfiřti, a to včetně doprovodu velké části dvora. Jejich návštěvy přerušila až třicetiletá válka. Místodržící Vilém Slavata si na jejím počátku, v roce 1618, přijel do Teplic léčit zranění utrpěná při pražské defenestraci. Po r. 1656 se do Teplic pravidelně každý rok vraceli saští kurfiřti se svým dvorem, a to i v období, kdy bývali polskými králi. Nebyli však jedinými slavnými návštěvníky Teplic a jejich lázní. Při své cestě Evropou v r. 1712 sem, vedle Karlových Varů, zavítal také car vší Rusi Petr I. Veliký, který zde pobýval celých 14 dní.

V tomto období se mezi návštěvníky lázní objevují také početní zástupci českých šlechtických rodů – Lobkoviců, Trauttsmandorffů, Vratislavů z Mitrovic, Lažanských, Harrachů, Šternberků, Chotků, Nosticů, Černínů, Kinských, dále velmi často také vysocí úředníci a důstojníci, duchovní i příslušníci svobodných povolání.

Několikrát navštívil Teplice významný německý filozof a matematik G.W. Leibnitz, v r. 1731 zde pobýval stavitel drážďanského Zwingeru M.D. Pöppelmann. Saského krále Bedřicha Augusta II. doprovázel v r. 1739 jeho proslulý ministr hrabě Heinrich Brühl. Rekordmanem v počtu lázeňských návštěv se stal dvorní rada saského kurfiřta J.F. Zittmann, který od konce 17. století až do své smrti v r. 1757 pobýval v Teplicích každoročně a navíc zde působil jako lázeňský lékař.

V průběhu druhé poloviny 18. století se v Teplicích zastavili, vedle saských kurfiřtů a korunovaných hlav dalších německých států, i členové habsburské dynastie císař Josef II. a jeho bratr Leopold. Ostatně – členy rakouské císařské rodiny bylo možné potkat v Teplicích poměrně často – v r. 1803 zde prodlévali např. arcivévodové Jan a Ludvík, v r. 1810 císařovna Marie Ludovika, v r. 1812 společně i s manželem, císařem Františkem I.; na cestě z Francie se zde zastavila i jeho dcera – manželka Napoleona Bonaparte Marie Louisa a při útěku ze svého království po porážce Napoleona i jeho bratr holandský král Ludvík Napoleon. V mimořádné oblibě choval Teplice pruský král Bedřich Vilém III., který tu v letech 1812-39 trávil téměř každý rok část léta. Vděční tepličané, mezi kterými byl velmi oblíben, mu také později postavili pomník na vrchu za městem, dnešní Letné.

V roce 1804 se v Teplicích léčil i švédský král Gustav IV. a ruský car Alexandr I. přijel na jaře roku 1812 do lázní navštívit sestry - německé vévodkyně Kateřinu a Marii. Ve 30. letech 19. století zde několikrát pobýval i bývalý francouzský král Karel X.

Největší věhlas však Teplice ze setkání korunovaných hlav v roce 1813. Tehdy, když vojska spojenců utíkala do Čech před francouzskými vojsky po Napoleonově vítězné bitvě u Drážďan, byla v posledních srpnových dnech svedena lítá bitva u Chlumce a Přestanova, kde se spojencům podařilo zabránit vpádu Francouzů do Čech. Velící důstojník francouzských vojsk generál Vandamme byl zajat a eskortován do Teplic, kde se usídlily generální štáby spojeneckých vojsk. Na zámku a v prostorách protějšího domu na náměstí, zvaného Zlatý kříž, pak ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém III., rakouský císař František I. a zástupci Anglie formulovali dohody o společném postupu dalších vojenských akcí proti Napoleonovi a smlouvy o vzájemném spojenectví.

Proslulost Teplic jako lázní na evropské scéně nesmírně vzrostla, a toho si byl zcela jistě vědom i nejmocnější muž rakouské zahraniční politiky - hrabě Metternich - když v roce 1819 do Teplic sezval diplomaty ze Saska, Pruska, Dánska, Švédska a Španělska, aby se zde poradili o co nejúčinnějším postupu, jak zabránit změnám v politickém uspořádání Evropy.

Ještě mnohokrát se zde korunované hlavy sešly k jednání. Nejvěhlasnějším z nich byl tak zvaný „panovnický kongres“, který se zde v roce 1835 sešel u příležitosti slavnostního položení základního kamene k ruskému pomníku bitvy u Chlumce. Stvrdit spojenectví přijel rakouský císař Ferdinand V. s chotí Marií Annou, ruský car Mikuláš s velkokněžnou Olgou, pruský král Bedřich Vilém III., saský král, arcivévodové a knížata.

Nejen politici, státníci a příslušníci evropských královských a císařských rodin však ve společenském mínění stvořili pověst Teplic jako „přijímacího salonu Evropy“, jak byly tehdy po právu zvány. Knížecí rodina Clary-Aldringenů na svém teplickém zámku hostila nejen výše zmíněné, ale také řadu příslušníků českých a evropských šlechtických rodů. K takovým patřil např. Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí a prezident českého gubernia, jeho syn Karel Chotek - český místodržící, dále Radziwillové, dečínští Thurnové, Lobkovicové. Belgický kníže Charles Joseph de Ligne - zeť Jana Nepomuka Clary-Aldringena, známý jako vojevůdce, diplomat, spisovatel a společník - přijížděl často za svou dcerou do Teplic až do své smrti v r. 1814. Opomenout nelze ani jeho přítele, ač nerovného stavem,Giacoma Casanovu - známého světoběžníka, spisovatele a svůdce žen, který za ním a na teplický zámek často zajížděl z nedalekého valdštejnského zámku v Duchcově, kde poslední 13 let svého života působil jako knihovník. Zde se také setkal se svou přítelkyní - spisovatelkou madamme de Staël.

Umělci a vědci všeho druhu jsou vůbec velmi zajímavou a početnou skupinou slavných návštěvníků lázeňských Teplic po celou dobu jejich existence. Vždy bývali hybateli i středem „lázeňského života“, který vedle léčebných kúr oplýval i množstvím společenských akcí, událostí, představení, setkání, koncertů a dostaveníček. A nezřídka měli umělci také možnost při setkáních vzájemně ovlivnit svou tvorbu.

Mezi největší z nich zcela jistě musíme počítat tři návštěvy Johanna Wolfganga Goetha, v letech 1810, 1812 a 1813, a dvě návštěvy ( 1811 a 1812) Ludwiga van Beethovena. Goethe vedle psaní a přírodovědných vycházek po okolí také v r. 1812 často tvořil společnost rakouské císařovny Marie Ludoviky a z jejího popudu připravoval i provedení komedie Die Wette (Sázka) v zámeckém divadle, kterou měl sehrát kroužek šlechtických ochotníků. Beethoven, který si zde léčil nedoslýchavost, pracoval při svých pobytech na 7. a 8. symfonii i dalších skladbách a při svém druhém pobytu, kdy napsal dopis Nesmrtelné milence, se také osobně setkal s Goethem. Památná je též historka, ve které oba velikáni při společné procházce Zámeckou zahradou narazili na průvod císařovny a zatímco Goethe se uctivě klaněl společnosti zpovzdálí, Beethoven prošel hrdě a bez pozdravení jejím středem.

Tito dva byli bezpochyby nejvýznamnějšími, nikoli však jedinými a v našem výčtu nezůstanou opomenuti i další umělci. Tak se do Teplic přijel léčit i další německý skladatel Richard Wagner. Fryderyk Chopin se zde při své cestě do Drážďan v r. 1829 zastavil a před zámeckou společností předvedl vynikající improvizovaný koncert. Léčil se zde Ferenc Liszt, drážďanský dvorní kapelník Robert Schumann i Carl Maria Weber. Vystoupení před vybranou zámeckou společností absolvoval v Teplicích v letech 1824 a 1830 slavný český houslista Josef Slavík. 

V roce 1810 se do Teplic přišel léčit německý básník a cestovatel Johann Gottfried Seume, který zde na následky svých neduhů skonal a byl pohřben na teplickém hřbitově. Pobýval zde i německý romanopisec August Gottlob Meissner, spisovatelka Elisa von den Recke, dánský pohádkář Hans Christian Andersen, jazykovědec a sběratel lidových pohádek Wilhelm Grimm, polský romantický básník Zygmund Krasinski a romanopisec Henryk Sienkiewicz.

Také množství výtvarných umělců do Teplic přicházelo, aby zde našli utišení svých bolestí nebo aby se potěšili místní krajinou a našli náměty pro svá díla či zobrazili dobovou slávu lázeňského města. Tak můžeme zaznamenat návštěvy německých malířů Caspara Davida Friedricha a Ludwiga Richtera ve 30. a 40. letech 19. století. Drážďanský malíř Carl Robert Croll přijel r. 1824 do Teplic, usadil se zde a po dvě desetiletí tvořil - výjimečně zdárně zachycoval město i jeho okolí. Stejně tak činil ve druhé polovině 19. století Ernst Gustav Doerell. Mezi dalšími umělci - návštěvníky lázní a města - bychom nalezli např. Josefa Zusammende, známého portrétního malíře a miniaturistu, Antona Sachettiho, divadelního malíře z Prahy; Karla Postla, prvního profesora krajinářství na malířské akademii v Praze; vedutisty Antonína Puchernu, Ludvíka Buqouye, Eduarda Gurka, Christiana G. Hammera i švýcarského malíře a prosfesora drážďanské Akademie Zinnga.

Teplické lázeňské seznamy zaznamenaly také pobyty mnoha významných přírodovědců, lékařů a vědců - mezi nimi i přírodovědců a zeměpisců Wilhelma Humboldta a Johanna Gottliebe Fichteho.

Mezi návštěvníky našeho města a pacienty jeho lázní však nalezneme také množství význačných českých učenců a umělců. Za všechny připomeňme alespoň několik jmen z české kulturní historie: Josef Dobrovský, František Ladislav Čelakovský, Josef Jungmann, František Palacký, Václav Hanka, Václav Kliment Klicpera, Václav Beneš Třebízský, Václav Klement Klicpera, Josef Kajetán Tyl, Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček Borovský,Jan Neruda.

V letech 1860 a 1878 zavítal do Teplic za pruským králem a německým císařem Vilémem i rakouský císař František Josef I. V poslední čtvrtině století se zde léčil i švédský král Oskar II. a několikrát zavítala i holandská královna Vilémína. V roce 1913 přicestoval do Teplic následník rakouského trůnu a pozdější poslední český král Karel I. s chotí Zitou.

Po první světové válce se nezměnila jen tvář Evropy, ale i složení návštěvníků teplických lázní. Přicházelo méně a méně světoznámých a proslulých hostů a lázně se víc a víc zpřístupňovaly prostým občanům - vrchol tohoto otevírání můžeme sledovat od období po konci druhé světové války. Nicméně alespoň několik osobností z meziválečného období bychom zde měli jmenovat. Mezi nimi jistě ministra zahraničních věcí ČSR Edvarda Beneše, šéfa Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a loda Runcimana, kterému se dostalo uvítání na teplickém zámku při jeho mezinárodní misi po území Sudet. Nelze opomenout ani českého přírodovědce Františka Běhounka, člena polární expedice vedené Italem U. Nobilem, a meteorolog švédské záchranné výpravy pro tuto expedici Johann Wilhelm Sandstörm Folge.

Po skončení druhé světové války tento trend pokračoval - do Teplic a jejich lázní přicházelo stále více prostých občanů a návštěvníků, přesto však i mezi nimi zaznamenáváme množství návštěv a pobytů českých, československých, evropských i světových politiků, umělců i vědců. Za všechny státníky a politiky připomeňme snad návštěvy českých prezidentů Václava Havla a Václava Klause, nebo například poměrně časté návštěvy velvyslanců státu Izrael.

K vzácným návštěvám snad můžeme počítat i dnešní potomky rodiny Clary-Aldringenů, šlechtické rodiny jež sídlila v Teplicích na zámku od třicetileté války až do roku 1945, kteří do Teplic téměř pravidelně zavítají.

I v poválečném a současném období jsou Teplice se svými lázněmi místem mnoha kulturních událostí a místem působení velkého počtu českých i zahraničních umělců. V 60. letech 20. století tu často koncertoval a působil Karel Kryl a mnozí z umělců a mediálně proslulých osobností současné české scény naleznou i dnes svou cestu do města s nejstaršími lázněmi ve střední Evropě.