Abstract

Attempting to assess the spread of golden mosaic decorations in Venice during the middle ages, scholars have thus far focused mainly on the existing, most famous examples: San Marco, Torcello, and Murano. A careful reading of early descriptions and chronicles from the fourteenth into the eighteenth centuries, however, uncovers many more examples. The texts of erudite authors such as Marcantonio Sabellico (1436-1506), Marino Sanudo (1466-1536), and Francesco Sansovino (1521-1586) often mention golden vaults (testudines or cubae aureae) in medieval Venetian churches that were destroyed or modified after the Middle Ages. Examination of literary sources reviewed in this article presents fifteen such cases detected, all dating from the ninth century to the fourteenth. Most have been verified and contextualized from historical evidence. Autor příspěvku zkoumá četnost mozaikových dekorací se zlatým pozadím ve středověkých Benátkách. Dosavadní historiografie se z pochopitelných důvodů soustředila převážně na dochované památky, jako jsou slavné dekorace v chrámech San Marco, Torcello a Murano. Z pozorného studia písemných pramenů, především pak popisů a městských kronik sepsaných od čtrnáctého do osmnáctého století, však jasně vyplývá, že zlaté mozaikové dekorace byly původně mnohem rozšířenější. Učenci jako Marcantonio Sabellico (1436-1506), Marino Sanudo (1466-1536) nebo Francesco Sansovino (1521-1586) často zmiňují v popisech středověkých památek laguny zlaté klenby, které byly zničeny nebo zmizely v důsledku přestaveb. Ačkoli jsou termíny, které používají, spíše obecné (testudines nebo cubae) a neumožňují s jistotou určit, zda se v konkrétních případech jednalo o kupole nebo apsidy, narážky na zlaté obložení nemohou než odkazovat na přítomnost media mozaiky - jedinečné umělecké techniky, která v období středověku umožňovala okrášlit stěny staveb rozsáhlými zla­tými plochami. Echo šíření této ušlechtilé tradice v prostoru laguny - tradice přinesené z Byzance se záměrem napodobovat a soupeřit - se odráží v nemalém množství oltářních desek vyhotove­ných benátskými malíři v patnáctém a šestnáctém století (jako jsou Giovanni Bellini či Cima da Conegliano). Na oltářních deskách se v rámci znázorněné architektury nacházejí zlacené apsidy či kupole, které v některých případech reprodukují středověké svaté obrazy a nápisy. Na základě bližšího studia pramenů bylo možné identifikovat celkem patnáct případů dekorací (dvanáct ověřených a tři hypotetické). Autor je představuje v chronologickém pořadí, které se­stavil na základě skrovných historických zpráv a úvah o kontextu daných památek. Jedná se o následující stavby: San Teodoro, první fáze stavby chrámu sv. Marka, Santa Margherita (11. stol.), druhá fáze stavby chrámu sv. Marka, kaple dóžecího paláce, San Giovanni Evangelista v Torcellu (konec 10. - začátek 11. stol.); Sant’Aponal, San Nicolò di Lido, San Giacomo di Rialto (11. stol.); San Trovaso, San Pietro a Castello, Cappella del Palazzo dei Patriarchi di Grado (12. stol.); San Stae (12.-13. stol.); San Salvador (13. stol.); San Nicolò di Palazzo (14. stol.). Z diskutovaných příkladů autor vyvozuje, že používání zlaté mozaiky nebylo vlastní pouze budovám přímo spojeným s civilní nebo náboženskou autoritou (katedrály, palácové kaple, baziliky založené biskupy či dóžaty), ale také kostelům vzdáleným od středisek moci, kde svou úctu projevovali majetní soukromí objednavatelé. Zmíněné okolnosti nám umožňují předpokládat, že zlaté apsidy a kupole byly ve středověkých Benátkách mnohem rozšířenější, než vyplývá z dokumentovaných případů, které nicméně samy o sobě představují významný počet. V tomto ohledu nabízí zásadní informace také Sabellicovo očité svědectví. Sabellico v zápise komentuje svůj popis lagunového města a říká, že všechny chrámy, které navštívil, se ukázaly být vydlážděné kameny různých barev nebo mramorem, se sloupy z „cizozemského“ kamene (peregrini lapidis), ať už u vchodu, nebo okolo hlavního oltáře, a mnohé měly stěny obložené zlatem (aureas testudines).