Abstract

Poté, co je ve studii podán obraz Humovy osobnosti na pozadí jeho doby, jsou v ní rozvíjeny následující teze: I. Smyslem a cílem veškerého Humova filosofování (zejména jeho popření ontologického statusu kategorií substance a kauzality a jeho teorie mravních citů) je připravit půdu pro skeptickou destrukci veškerých tvrzení týkajících se existence a přirozenosti Boží a pro zdůvodnění pojetí, v souladu s nímž může člověk žít mravně bezúhonným životem i bez jakékoliv opory v náboženském transcendentnu. II. Všechny silně nekonsistentní momenty Humovy filosofie jsou sjednoceny (obvykle perfidně utajovaným) účelem, jímž je vyvrátit náboženství z kořene; právě z onoho vrcholného bodu "syntézy" lze uchopit jejich smysl a - zároveň také jinak neuchopitelnou jednotu Humovy filosofie. III. Popření ontologického statutu kategorie substance traktované v kontextu řešení problematiky teleologického důkazu Boží existence, rezultuje u Huma (takřka s železnou logikou) v anticipační nástin fundamentálních myšlenek evolučního přístupu a teorie samoorganizace, které s velkou pravděpodobností přímo ovlivnily pojetí Charlese Darwina.