Abstract

Nauka o středu představuje jeden ze stěžejních pilířů Aristotelovy etiky a je úzce provázána s jeho pojetím etických zdatností. Ty jsou podle Aristotela flexibilní s ohledem na kontext praktické situace. Pojetí statečnosti se však od ostatních etických zdatností liší. Předně je zde problém dvou emocí, které Aristotelés přisuzuje zdatnosti statečnosti. Dále omezuje její oblast výhradně na válečnictví. Toto paradigma válečnictví má pak za následek, že statečnost postrádá flexibilitu etických zdatností a stává se rigidní. Tyto klíčové prvky ohrožují plausibilitu a koherenci Aristotelovy nauky o středu. Chyba ovšem není v nauce o středu jako takové, ale chyby se dopouští sám Aristotelés nesprávnou aplikací nauky o středu na statečnost.