Výprosa

Výprosa (latinsky precarium) je smluvní typ, který upravuje bezplatné přenechání věci k užívání jinému. Přestože se velmi podobá výpůjčce, zásadně se od ní liší tím, že si strany předem nedohodnou ani dobu, po kterou se má věc užívat, ani konkrétní účel jejího užívání. Z tohoto důvodu je postavení takzvaného výprosníka (případně prekaristy) poměrně nejisté, neboť půjčitel může požadovat vrácení věci kdykoli, zcela podle své libosti.

Historický vývoj

Institut výprosy má své kořeny již v římském právu. Původně se jednalo o čistě faktický, mimoprávní vztah, ze kterého půjčiteli neplynuly žádné povinnosti. Až později, díky zásahům praetora, se chápání tohoto institutu posunulo a výprosa začala být pojímána jako klasická smlouva, přesněji jako reálný nepojmenovaný kontrakt. Výprosa byla upravena například i v rakouském Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 (v § 974), a to opět spíše jako nezávazný akt vypůjčení věci. V novodobém českém právu sice nebyla až do konce roku 2013 výslovně v zákoně upravena, ale soudy s ní ve své judikatuře běžně pracovaly.

Zajímavostí je, že ve starém českém lenním právu měl pojem výprosa (od slova „vyprositi“) zcela odlišný význam. Jednalo se o odúmrť, kterou si výprosník vyprosil od panovníka. Tento termín tehdy významově téměř splýval se slovem výsluha a běžně se tak používaly obraty jako „vyprosit a vysloužit“. Tímto způsobem bylo možné od krále získat nejen pozemky či zboží, ale dokonce i vysoké státní úřady, a to často i dopředu pro své potomky. K zamezení tohoto nešvaru bylo v Praze roku 1497 přijato usnesení stanovující přísný trest. Každý, kdo by úřad získal takovýmto způsobem, měl ztratit nejen svou čest, ale i veškerý majetek a život. Navíc platilo, že pokud někdo získal výprosu a do jednoho roku se nedostal do její úplné držby, mohl mu ji král opět odejmout.

Úprava v současném českém právu

Do českého práva se výprosa výslovně vrátila s přijetím občanského zákoníku v roce 2012, kde je zakotvena v ustanoveních § 2189 až § 2192. Její základní charakteristikou je právě absolutní volnost půjčitele žádat věc kdykoli zpět. Zákon však zároveň pamatuje na ochranu samotného půjčitele a zakazuje výprosníkovi, aby mu věc vrátil v nevhodnou dobu. Výprosník tak nesmí věc vrátit tehdy, kdy by tím půjčiteli způsobil jakékoliv obtíže, ledaže by s tím půjčitel výslovně souhlasil.

Co se týče odpovědnosti za zapůjčenou věc, nese výprosník povinnost nahradit případnou škodu, pokud neprokáže, že věc užíval způsobem přiměřeným její povaze. Riziko nese i v případě, že bez předchozího souhlasu majitele přenechá věc k užívání někomu třetímu. V takové situaci odpovídá půjčiteli za veškeré vzniklé škody s jedinou výjimkou – pokud by prokázal, že by ke škodě na věci došlo v každém případě. Občanský zákoník řeší také specifickou situaci, kdy výprosník zapůjčenou věc ztratí, vyplatí za ni majiteli náhradu, ale věc se následně objeví. Znovunalezením věci výprosník nezískává právo si ji proti vůli půjčitele ponechat, ale musí ji původnímu majiteli vrátit výměnou za vrácení vyplacené finanční náhrady.

Odkazy

Externí odkazy

• Encyklopedické heslo Precarium v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích