Leopold von Ranke
Leopold von Ranke (21. prosince 1795, Wiehe, Sasko – 23. května 1886, Berlín) byl německý historik, jeden ze zakladatelů vědecké historiografie, založené na původních pramenech. Úkolem historie podle Ranka je popsat, „jak tomu skutečně bylo“ („wie es eigentlich gewesen ist").
| Leopold von Ranke | |
|---|---|
| Narození | 21. prosince 1795 nebo 20. prosince 1795 Wiehe |
| Úmrtí | 23. května 1886 (ve věku 90 let) Berlín |
| Místo pohřbení | Sophienkirche Große Hamburger Straße 29-31, Sophienstraße |
| Povolání | historik, vysokoškolský učitel a spisovatel |
| Stát | Pruské království |
| Alma mater | Lipská univerzita (1814–1818) Landesschule Pforta |
| Témata | dějiny |
| Ocenění | Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1853) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd (1855) čestný občan Berlína |
| Choť | Clarissa Graves (od 1843) |
| Děti | Otto von Ranke[1] Maximiliane von Ranke[1] Fridhelm von Ranke[1] Albrecht von Ranke[1] |
| Rodiče | Gottlieb Israel Ranke a Friederike Lehmicke |
| Příbuzní | Friedrich Heinrich Ranke, Karl Ferdinand Ranke a Ernst Ranke (sourozenci) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatRanke se narodil v rodině protestantského pastora a studoval na slavném gymnáziu Schulpforta u Naumburgu, kde si zamiloval klasické autory. Roku 1814 se zapsal na univerzitu v Lipsku, kde studoval klasickou filologii a luterskou teologii. Jeho hlavní četbou byli Thúkydidés, Titus Livius, Immanuel Kant, Fichte, Schelling a Schlegel. Současná historická literatura, kterou pokládal za pouhé hromadění zpráv, ho příliš nezajímala. V letech 1817–1825 učil klasické jazyky na gymnáziu ve Frankfurtu nad Odrou a začal se zajímat o historii, protože ji chtěl postavit na pevnější základy a zároveň v ní hledal Boží vedení pro sebe.
Už jeho první kniha, Dějiny románských a germánských národů 1494 – 1514 (1824), překvapila šíří pramenů, které Ranke použil: paměti, deníky, státní dokumenty, diplomatické depeše i přímá svědectví současníků. Ranke chtěl v knize ukázat, že historická zkušenost severských („teutonských“) národů od dob stěhování národů přes křížové výpravy a období kolonizace byla v zásadě shodná se zkušeností národů „latinských“ a že společně vytvořily novověkou Evropu jako politický i duchovní celek. Z knihy pochází také slavná a často citovaná věta:
- “Historie si brala za úkol soudit minulost a poučit současnost pro dobro budoucích věků. Tak vysoký nárok si tato kniha nečiní; snaží se pouze ukázat, jak tomu ve skutečnosti bylo (wie es eigentlich gewesen).“
O přesný smysl této věty se historikové dodnes přou, Ranke jej vysvětluje tak, že historik se může radovat z jednotlivostí, musí však hledat „posvátný hieroglyf“, stopu Božího vedení v dějinách, a mít otevřené oči pro to, co je v nich univerzální. Na základě úspěchu této knihy byl Ranke povolán na berlínskou univerzitu, kde byl vtažen do sporů mezi právním historikem von Savignym, který zdůrazňoval neredukovatelnou jedinečnost dějinných období, a následovníky Hegelovými, kteří celé dějiny chápali jako rozvíjení jediného příběhu. Ranke hájil stanovisko Savignyho a tvrdil, že „každá doba je Bohu stejně blízká“ a že například renesance není lepší než středověk, nýbrž pouze jiná.
Roku 1831 Ranke založil a redigoval konzervativní časopis Historisch-politische Zeitschrift, kde polemizoval s liberalismem a varoval před revolucí. V souladu se svým přesvědčením Ranke prostudoval rozsáhlý Benátský archiv zahraniční politiky pro 16. a 17. století a v letech 1834–1836 vydal dílo Římští papežové, jejich církev a jejich stát v 16. a 17. století, kde mimo jiné vytvořil pojem „protireformace“ a vytvořil živé obrazy tehdejších papežů, Ignáce z Loyoly a mnoha dalších. Britský katolický historik Lord Acton soudil, že je to nejlepší a nejobjektivnější kniha o renesančním papežství.
V letech 1845–1847 vyšly jeho Německé dějiny v období reformace a 1849 Devět knih pruských dějin, kde sledoval historii rodiny Hohenzollernů od středověku po Bedřicha Velikého. Roku 1865 byl Ranke povýšen do šlechtického stavu[2], od roku 1882 byl pruským tajným radou a od roku 1885 čestným občanem Berlína. Roku 1884 byl zvolen prvním čestným členem Americké historické asociace. Po svém penzionování roku 1871 psal Ranke o různých tématech, o Francouzské revoluci, o Albrechtovi z Valdštejna, o anglických, španělských a pruských dějinách, zejména v raném novověku. Roku 1880 se pustil do široce koncipovaných Světových dějin, které stačil dopsat jen do 12. století, jeho žáci je však z jeho poznámek dovedli až do roku 1453 a vydali ve 12 svazcích.
Pro historiografii 19. století byl Ranke velkou autoritou a velmi ji ovlivnil. S jeho pojetím historie nepřímo polemizoval Nietzsche ve druhé z Nečasových úvah (1874) a v průběhu 20. století se objevili kritikové, kteří Rankovi vytýkali, že podcenil význam myšlenek a celkových konceptů a naopak si dostatečně neuvědomil, že historik je nutně člověkem své doby a že přinejmenším kladením otázek a výběrem materiálu vždycky vnáší do historie své vlastní hledisko (Fernand Braudel).

Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků Leopold von Ranke na anglické Wikipedii a Leopold von Ranke na německé Wikipedii.
Literatura
editovat- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Leopold von Ranke
- Ottův slovník naučný, heslo "Ranke Leopold, slavný historik německý" [nedostupný zdroj]
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Leopold von Ranke na Wikimedia Commons
Osoba Leopold von Ranke ve Wikicitátech
Velká část Rankova díla je k dispozici na Wikisource: http://de.wikisource.org/wiki/Leopold_von_Ranke (německy)
- (anglicky)
- Leopold von Ranke historicism, stránky na "Age of the Sage" – en
- Leopold von Ranke's papers Rankův archiv a knihovna na stránkách Syracuse University – en
- Williams, H. S. (1907). The historians' history of the world. Volume XV. (Leopold von Ranke je na stránce 633) – en
- (německy)
- Životopis a bibliografie na BBKL – de
- Leopold von Ranke, stránky Humboldtovy univerzity v Berlíně – de