Josip Jelačić
Josip hrabě Jelačić z Bužimi (chorvatsky Josip gróf Jelačić Bužimski, 16. října 1801, Petrovaradín[1] – 20. května 1859, Záhřeb), často označovaný jen jako bán Jelačić, byl chorvatský generál a bán v letech 1848–1859. Během své vlády v Chorvatsku zrušil nevolnictví a vyhlásil první volby do Saboru (zemského sněmu).
| Josip Jelačić | |
|---|---|
 | |
| Narození | 16. října 1801 Petrovaradín |
| Úmrtí | 20. května 1859 (ve věku 57 let) Záhřeb |
| Choť | Žofie ze Stockau |
| Rodiče | Franz Jelačić von Bužim |
| Děti | Đuro Jelačić |
| Alma mater | Tereziánská vojenská akademie Tereziánská akademie ve Vídni |
| Profese | voják, politik a spisovatel |
| Ocenění | čestné občanství (1849) čestný občan Záhřebu (1854) velkokříž Císařského řádu Leopoldova Řád sv. Vladimíra 1. třídy komandér Vojenského řádu Marie Terezie |
| Commons | Josip Jelačić |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovat
Josip Jelačić pocházel ze šlechtické rodiny Jelačićů. Jeho otec byl držitelem titulu baron.[2] Narodil se v Petrovaradíně, dnes součásti srbského města Novi Sad. Jeho rodný dům, který stojí na rohu ulic Bělehradské a Lisinského je dnes památkově chráněný a událost připomíná pamětní deska. Učil se na Tereziánské akademii ve Vídni[2], která sloužila k výchově budoucích úředníků v monarchii.
Od roku 1819[3] sloužil jako důstojník pod vedením Vinko Kneževiće.[3] Působil v různých oblastech po celé habsburské monarchii, mezi něž patřila Vídeň, Halič, oblasti dnešní Itálie a Chorvatska. Velel několika akcím rakouského vojska, které byly vedeny proti Turkům, napadajícím z Bosny jižní tzv. vojenskou hranici monarchie. Tuto pozici získal i přesto, že neměl vojenské vzdělání; měl vzdělání pouze civilního směru. Zájem měl o geografii, cizí jazyky, historii apod.
V období let 1825 až 1830 sloužil v Haliči, poté působil v Karlovaci.[3] Od roku 1831 pobýval s plukem hraničářů v Itálii. V roce 1835 se účastnil střetů s Turky v okolí města Velika Kladuša na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Od roku 1841 byl plukovníkem hraničářského pluku ve městě Glina v dnešním centrálním Chorvatsku.
V roce 1848 se mu podařilo sjednotit všechny chorvatské země do tzv. Trojjediného království, skládalo se z Chorvatska, Slavonie a Dalmácie. Nicméně tato jednota trvala pouze v revolučním období 1848–1849. Jelačić byl prohlášen za hlavního člověka v čele tohoto celku, a to rozhodnutím učiněným ve Vídni dne 16. března. Hned poté začal činit kroky pro rozvázání veškerých smluv a spolupráce s Uhrami. Ustanovilo chorvatský sněm (Sabor), který sepsal deklaraci politických požadavků vůči Rakousku. Přestože se Předlitavsko zpočátku stavělo k Jelačićovi nelibě, nakonec jej vnímalo jako spojence proti vzpurné vládě v Zalitavsku.
Jako vojevůdce zvítězil v řadě bitev proti vzbouřencům (především Uhrům během revolučního roku 1848). Výrazně přispěl k porážce maďarského povstání, a také povstání ve Vídni. Jelačićova loajalita k Rakousku byla vždy absolutní a nikdy nebyla zpochybněna.
Jako vojevůdce vždy zastával zájmy Vídně, jako chorvatský bán tvrdě potíral veškeré snahy o jinou politickou linii, než tu stanovenou Vídní, či Budapeští. Rozhodl o zákazu několika kritických novin a časopisů a podporoval politiku tehdejšího rakouského premiéra, Alexandra Bacha, včetně germanizačních opatření, ačkoliv dříve proti maďarizaci chorvatských zemí vystupoval. Zakázána byla rovněž i chorvatská vlajka a úředním jazykem byla i nadále němčina.[3]
Dne 23. července 1850 se na zámku v Napajedlech oženil s hraběnkou Sofií von Stockau z rodu pánů ze Stockau.[4][5] V prosinci roku 1854 se jim narodila dcera Ana, která nicméně zemřela v kojeneckém věku na choleru.
Jelačić zemřel dne 20. května 1859 v Záhřebu. Pohřben byl v Zaprešići. V době svého úmrtí byl značně nepopulární především kvůli ekonomickým slabostem Chorvatska, vojenským prohrám apod. Kriticky se k němu stavěl např. Ante Starčević a další.
Význam
editovatV Chorvatsku je Jelačić považován za národního hrdinu, zatímco v Rakousku byl vnímán jako rebel, který chtěl odtrhnout jižní části mocnářství od habsburského trůnu. V Maďarsku je vnímán jako zbabělec a obecně jako velmi negativní historická postava.
O jeho činech byly sepisovány oslavné básně. Jeho portrét zdobil bankovku o hodnotě 20 kun.[3] Nejvýznamnější náměstí v Záhřebu nese jeho jméno (viz dále).
Jezdecký pomník Josipa Jelačiče, který vytvořil rakouský sochař Anton Dominik Fernkorn, vévodil centrálnímu záhřebskému náměstí (Trg bana Josipa Jelačiće) od roku 1866. Socha tehdy mířila napřaženým mečem severním směrem (na Maďarsko). V roce 1947 nechala komunistická vláda Jugoslávie sochu odstranit a náměstí přejmenovala na Trg Republike (Náměstí republiky). Během rozpadu Jugoslávie v roce 1990, kdy byla Jelačićova role opět pozitivně vnímána, byla socha vrácena na náměstí, které bylo po něm znovu přejmenováno. Socha ale byla nově umístěna a otočena tak, že nyní nenapřahuje meč severním směrem, ale jižním.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Обележена годишњица рођења бана Јелачића. RTV. Dostupné online [cit. 2026-04-08]. (srbsky)
- 1 2 Ban Josip Jelačić – plemić iz Turopolja – 1801.. povijest.hr. Dostupné online [cit. 2026-04-08]. (chorvatsky)
- 1 2 3 4 5 16 października 1801 roku urodził się Josip Jelačić. Hystorykon. Dostupné online [cit. 2026-04-08]. (polsky)
- ↑ Lukáš Fabián. Chorvatského hrdinu a zámek v Napajedlích pojí společná historie. Zlínský deník.cz [online]. 2013-03-16 [cit. 2013-05-21]. Dostupné online.
- ↑ Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Bd. 39. Wien: [s.n.], 1879. Dostupné online. Kapitola Stockau, die Grafen, Genealogie, s. 72. (německy)
Související články
editovatExterní odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Josip Jelačić na Wikimedia Commons
| Předchůdce: Franz Haller von Hallerstein |
 |
Chorvatský bán 1848–1859 |
|
Nástupce: Johann Baptist Coronini-Cronberg |
