Dějiny češtiny

Pračeština

Nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka (konec 10. století – asi polovina 12. století). Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba. Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala latina a v menší míře také církevní slovanština české redakce.

Stará čeština

V tomto období je již čeština doložena rukopisnými prameny. Jde o dobu velkých změn v hláskosloví i tvarosloví, které byly téměř všechny přijaty do dnešního spisovného jazyka.

Raná stará čeština

Období od poloviny 12. století do konce 13. století, v němž se objevují první české písemné památky. Většinou jde však jen o nesouvislé záznamy: bohemika (česká jména v cizojazyčném textu), glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) a přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu). Texty jsou psány tzv. primitivním pravopisem a později se během 13. století začíná objevovat pravopis spřežkový. V židovských spisech se dochovaly rovněž hebrejským písmem psané glosy v češtině, která je zde nazývána lešon Kenaan.

Čeština 14. století

Ve 14. století je již mnoho písemných památek a čeština začíná pronikat do různých literárních žánrů, na konci století již existují i odborné texty a úřední listiny psané česky. V písmu se uplatňuje spřežkový pravopis. Zpočátku se jedná o tzv. starší spřežkový pravopis, který byl nejspíš foneticky nejjemnější pravopisnou soustavou tehdejší Evropy. Typický je pro něj specifický zápis sykavek. Od 40. let se uplatňuje tzv. mladší spřežkový pravopis, jenž však navazuje spíše na pravopis primitivní.

Čeština doby husitské

Desky z roku 1600 na Teplickém kostele.

Období 15. století od počátku kazatelské činnosti Jana Husa do doby nástupu českého humanismu. Rozšiřuje se počet uživatelů spisovného českého jazyka, zejména těch, kteří umí číst. Čeština začíná být používána v dalších funkcích (např. administrativa). Na začátku století se objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis, v němž jsou spřežky nahrazeny písmeny s tečkou a délka vokálů se označuje čárkou. Návrh je dílem jedince, proto se tento grafický systém ujímá jen pozvolna a užívá se souběžně s pravopisem spřežkovým.

Střední čeština

Čeština je v této době doložena kromě rukopisných pramenů i prameny tištěnými. Některé hláskové změny už nebyly přijaty do dnešního spisovného jazyka.

Humanistická čeština

Nápis z roku 1713, informující o obětech moru.

Období vyspělého spisovného jazyka v 16. a na počátku 17. století (většina na českém území vzniklých písemných památek je však stále psána latinsky). Čeština se rozšiřuje do dalších oblastí (např. věda, náboženství, právo). Ve větší míře se začíná projevovat teoretický zájem o jazyk a objevuje se cílená snaha ho kultivovat. Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, jde převážně o různé podoby spřežkového pravopisu. Po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech však ustaluje jednotný tzv. bratrský pravopis, který je převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Standardem spisovného jazyka pro další období se stává nový překlad Bible, známý jako Bible kralická.

Barokní čeština

Období od poloviny 17. století do druhé třetiny 18. století je poznamenáno konfiskacemi a vynucenou emigrací české nekatolické inteligence po bitvě na Bílé hoře. Od konce 17. století dochází k postupnému omezování užívání spisovného jazyka v různých oblastech. Nakonec kvůli ztrátě vzdělaného publika vznikají většinou jen díla určená méně vzdělaným vrstvám. Pobělohorská literatura je typická svou žánrovou omezeností, ačkoliv v jejím rámci vznikají pozoruhodná díla jak v zahraničí v okruhu českého exilu, tak na domácí půdě především v jezuitském prostředí. Ve větším počtu a soustavněji se objevují obrany českého jazyka. Na venkově v důsledku izolovanosti dochází k velké diferenciaci nářečí a ve městech pronikají do češtiny kvůli styku s němčinou četné germanismy.

Nová čeština

Zpočátku je čeština v tomto období formována cílenými zásahy vzdělanců, později však převládá přirozený vývoj.

Obrozenecká čeština

Období od 80. let 18. století do 40. let 19. století. Snahy císaře Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného státního jazyka selhává. Šíří se myšlenky na obnovu českého jazyka. Národní buditelé zavrhují lidový jazyk a literární žánry předchozího období, takže si pro novou kodifikaci spisovné češtiny volí literární jazyk konce 16. století (doba veleslavínská) a díla Komenského. Velký vliv má Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) Josefa Dobrovského a pětidílný Slovník česko-německý (1830–1839)^[1] Josefa Jungmanna. Je vytvořeno i odborné české názvosloví. Objevují se také puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů. Pravopis se postupně zbavuje přežitků bratrského pravopisu a přibližuje se tak dnešní podobě.

Moderní čeština

Ukázka z knihy Všeobecný rostlinopis. Díl 2 vydané roku 1846

Od 40. let 19. století již není spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. V pravopise jsou nejprve upřednostňovány starší tvary, ale během 20. století do spisovného jazyka postupně pronikají prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Postupně je počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce (gymnasium > gymnázium). Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedou k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.

Odkazy

Související články

Český pravopis

Reference

↑ Naše řeč – České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné online.

Literatura

JANEČKOVÁ, Marie. K jazyku českého baroka: hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity. 1. vyd. Praha: ARSCI, 2009. 190 s. ISBN 978-80-7420-003-8.
KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek; PLESKALOVÁ, Jana (ed.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakl. Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
KOUPIL, O. Grammatykáři. Gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1364-2.
REJZEK, J. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3.
SYNKOVÁ, P. Popis staročeské apelativní deklinace. Praha, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2017. ISBN 978-80-7308-740-1
LAMPRECHT, Arnošt; ŠLOSAR, Dušan; BAUER, Jaroslav. Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN, 1986. 423 s.
Základní pojmy mluvnické při vyučování českému jazyku. Praha: Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu, 1945. 36 s.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny češtiny na Wikimedia Commons
Tři jazyky v jedné zemi (A. Stich v Britských listech)
Všechno je jinak a většinou složitě: Jak to skutečně bylo s českým jazykem a literaturou v pobělohorském období (1. část) (2. část) (A. Stich v Britských listech)
Slovníky staré češtiny (Malý staročeský slovník a jiné)
Historické mluvnice češtiny online

[1] Naše řeč – České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2021-01-21]. Dostupné online.

[1]