Danelaw

Geografie	; Rozsah Danelaw (červeně)
	; Rozsah Danelaw (červeně)
Hlavní město	žádné (místní, Jórvík aj.)
	Obyvatelstvo
Národnostní složení	Dánové, Anglosasové (majorita), Norové
Jazyky	staroseverština, staroangličtina
Náboženství	katolické (zejm. Anglosasové), staroseverské (část Seveřanů)
	Státní útvar
Státní zřízení	konfederace drobných monarchií a provincie Dánska
Mateřská; země	Dánské království; Severská říše
Vznik	867 – dobytí Northumbrie a hlavního města Eoferwicu
Zánik	1066 – ovládnutí Anglie Normany
	Státní útvary a území
	Northumbrie
	Mercie
	Východní Anglie
	Essex
	ovládnutí Anglie Normany
	Severská říše
	Wessex

Danelaw nebo Danelagh (dánsky a norsky Danelagen, staroanglicky Dena lagu) je název, kterým se označuje ta část Anglie, kde dánské právo bylo nadřazeno původnímu anglosaskému. V praxi se jednalo o část anglosaského území, které bylo pod nadvládou norsko-dánských dobyvatelů a podřízené Dánsku, proto se zde uplatňovalo dánské právo. Rozsah tohoto území odpovídá přibližně dnešní severní a východní Anglii. Počátky Danelawu sahají do vikinské expanze v 9. století, konkrétně tažení „velké pohanské armády“ v letech 865–878, kdy byly severskými vikingy dobyty velké části Northumbrie, Mercie a Východní Anglie.

Termín se používá také pro označení souhrnu práv vyjednaných mezi anglosaským králem Wessexu Alfrédem Velikým a dánským vůdcem Guthrumem. Roku 886 byly smlouvou určeny hranice jejich království a vztahy mezi Anglosasy a seveřany (Dány a Nory).

Dánské právo platilo v Northumbrii a Východní Anglii, a v hrabstvích Leicestershire, Nottinghamshire, Derbyshire a Lincolnshire. Paradoxní je, že prosperita území Danelaw, zejména v Yorku, lákala nové vikinské nájezdníky k loupeživým výpravám. Konflikt s Wessexem a Mercií oslabil sílu této kultury a vedl k jejímu podřízení Eduardu Staršímu. Oblast Danelaw se tak stala součástí anglického království a již nadále nebyla dánskou provincií. K oživení Danelawu došlo ještě za vlády Knuta Velikého, který se stal králem Dánska, Norska a Anglie (a části Švédska). Proto také norský král Harald Hardråda si později nárokoval Anglii, ale byl Anglosasy poražen u Stamford Bridge. Konec severských snah o ovládnutí Anglie představoval rok 1066, kdy Anglii dobyli Normané.

Členové konfederace

Území Danelawu zabíralo zhruba oblast severně od linie Londýn–Chester, mimo části Northumbrie východně od pohoří Penniny. Skládalo se z částí:

království Jórvík (867–1066) – neboli jižní Northumbrie, království a nejsevernější celek Dánů, jehož centrem bylo město Jórvík (anglosaský Eoferwic, předtím hlavní město Northumbrie), název mu dali Skandinávci (dnes York), k němu patřila přilehlá území. Northumbrii vydrancovali vikingové roku 867 a připojili k Danelawu. Království razilo také své vlastní mince.
Východní Anglie (869–918) – původně anglosaské království, kde se také dříve nacházel Essex, bylo ovládnuto Dány a stalo se nejvýchodnější částí jižní Anglie v Danelawu, králem Východní Anglie se stal vikinský vůdce Guthrum Starý a bývá proto někdy nazýváno „Guthrumovým královstvím“ (anglicky Guthrum's Kingdom).
Pět samosprávných měst dánské Mercie (anglicky Five Boroughs of the Danelaw) – východní část bývalého anglosaského království Mercie v letech 870 až 918. Pod dánské právo spadalo pět opevněných samosprávných měst Derby, Nottingham, Lincoln, Leicester, Stamford včetně patnácti krajů, přidružených obcí a jim podřízených vesnic. Západní část Mercie zůstala anglosaská tak, že byl na trůn Dány dosazen jako mercijský král Ceowulf II., později byla ovládnuta Wessexem.
jih střední Anglie – kde se nacházela další samosprávná města, která nebyla součástí pěti měst: Northampton, Huntington, Cambridge, Bedford a Tempsford měly své vlastní dánské posádky a vstupovaly střídavě do spojenectví jak s pěti městy v Mercii, tak i s Východní Anglií.

Dějiny

Přibližně od roku 800 byly vlny dánských útoků na britské pobřeží následovány úspěšnými dánskými osadníky. Dánští nájezdníci se poprvé začali v Anglii usazovat v roce 865, kdy bratři Halfdan Ragnarsson a Ivar Bezkostý přezimovali ve Východní Anglii. Brzy se přesunuli na sever a v roce 867 obsadili Northumbrii a její hlavní město, York. Dánové poté dosadili na trůn Northumbrie loutkového krále, Angličana Ecgberta.

Wessexský král Æthelred a jeho bratr Alfréd (pozdější král Alfréd Veliký) zareagovali na dánskou invazi a poslali proti nim armádu k Nottinghamu. Nepodařilo se jim však přinutit Dány opustit pevnost. Mercijský král Burged nakonec vyjednal s Ivarem mír, ponechal jim Nottingham výměnou za bezpečnost zbytku Mercie.

Dánové pod vedením Ivara pokračovali ve své invazi a v roce 870 dobyli Východní Anglii porážkou krále Edmunda u Hoxne. Tentokrát však byli odraženi s těžkými ztrátami. Dne 7. ledna 871 Æthelred a Alfréd porazili Dány u Ashdownu. Dánové ustoupili k Basingu (v současném hrabství Hampshire), kde Æthelred zaútočil a byl tentokrát poražen. Ivar navázal na toto vítězství dalším v březnu u Meretum (nyní Marton, Wiltshire).

Brzy poté, 23. dubna 871, král Æthelred zemřel a po něm nastoupil jako král Wessexu Alfréd. Jeho armáda však byla slabá a byl nucen platit Ivarovi daň za zachování míru. Mezitím se Dánové obrátili na sever a zaútočili na Mercii tažením, které trvalo až do roku 874. Během tohoto tažení zemřel jak dánský vojevůdce Ivar, tak i mercijský Burgred. Ivar byl nahrazen Guthrumem Starým (Guthrum the Old), který dokončil tažení proti Mercii. Dánové tak během deseti let získali kontrolu nad Východní Anglií, Northumbrií a Mercií, pouze Wessex se ubránil.

Mír mezi Dány a Wessexem byl ujednán v roce 876 poté, co Dánové obsadili pevnost Wareham a Exeter. Alfréd je oblehl a Dánové se byli nuceni vzdát, jelikož jejich posily se ztratily v bouřce. O dva roky později podnikl Guthrum překvapivý útok proti Alfrédovi, který přezimoval v Chippenhamu ve Wiltshire. Dánská armáda vpadla Alfrédovi do týlu, byl však zázračně zachráněn, když byli útočníci poraženi slabými anglosaskými jednotkami u Countisbury Hill. Alfréd se poté musel nějakou dobu skrývat, až na jaře roku 878 shromáždil armádu a zaútočil na Guthruma v Ethandunu. Dánové byli poraženi a ustoupili do Chippenhamu, kde je Alfréd oblehl a přinutil je se vzdát. Jako součást mírových podmínek přinutil Alfréd Guthruma nechat se pokřtít.

Mír trval až do roku 884, kdy Guthrum opět zaútočil na Wessex. Byl poražen a nucen s Alfrédem uzavřít mírovou smlouvu. Smlouva vymezila hranice Danelaw a umožnila dánskou samosprávu oblasti. Smlouva znamenala upevnění Alfrédovy moci a společně s Guthrumovou konverzí ke křesťanství indikovala změnu poměru sil.

Důvody pro imigrační vlny jsou široké a jsou spojeny s politickou situací ve Skandinávii. Navíc imigranti přicházeli v době, kdy Vikingové také upevňovali své pozice na Hebridách, Orknejích, Faerských ostrovech, Islandu, v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině.

Skandinávie se nikdy nevzdala svých nároků na anglické území. V letech 1016 až 1035 bylo celé anglické království pod vládou Knuta Velikého jako část dánské severské říše. V roce 1066 dva vikinští rivalové vedl invazi do Anglie. Haraldu Hardradovi se podařilo vyplenit York, ale v bitvě u Stamford Bridge byl poražen a zabit. Druhý z nich, Vilém Dobyvatel a jeho Normané, zvítězili nad anglosaskou armádou v bitvě u Hastingsu a podřídili si území Anglie. Dánské právo se však v legislativě objevovalo ještě ve 12. století.

Dědictví Danelawu

Vliv skandinávského osídlení je možné stále pozorovat v severní Anglii a oblasti East Midlands, především v místních jménech. Názvy končící na „by“ nebo „thorp“ vznikly právě v tomto období.

Stará angličtina byla také obohacena starou norštinou. V dnešní angličtině se jedná například o samotné slovo „law“ (právo), ale také o osobní zájmena ve 3. osobě plurálu (they, them, their). Některá norská slova stále přežívají v nářečích severovýchodní Anglie.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Danelaw na Wikimedia Commons