Berbeři
Berbeři (berbersky ⵉⵎⴰⵣⵉⵖⵏ Imaziɣen, j.č.: ⴰⵎⴰⵣⵉⵖ Amaziɣ/Amazigh) je souhrnné označení pro africké národy v severní Africe. Jejich předkové obývali souvislý pás území od Kanárských ostrovů přes Maroko až k údolí Nilu v Egyptě. Už ve starověku vybudovali transsaharský obchodní systém, který se opíral o karavanní cesty, ksary a kasby.
Poměr stran: 2:3
Jazyky
editovatHistoricky Berbeři mluví berberskými jazyky.[1]
Dějiny
editovatNumidie byla starověkým berberským královstvím v severní Africe, které se později stalo římskou provincií. Numidský král Jugurtha byl velkým nepřítelem Říma, se kterým vedl vleklou válku. Pod římskou nadvládou byly berberské elity romanizovány a část Berberů přijala křesťanství. Mezi Berbery se rozšířila křesťanská sekta donatistů. Berberského původu byli římský císař Macrinus, římský filozof Lucius Apuleius, papež Viktor I. nebo Svatý Augustin. Po pádu Římské říše vznikla v Severní Africe křesťanská berberská království, například Altava.
Guančové, kteří byli původními obyvateli Kanárských ostrovů, byli příbuznými Berberů. Jejich etnikum bylo od konce 15. století asimilováno španělskými osadníky, a vytvořili tak základ dnešního obyvatelstva Kanárských ostrovů.
V 7. století vlivem arabské islámské expanze a v 11. století po masové migraci beduínů z Arabského poloostrova byli zatlačeni do hornatého vnitrozemí a saharských oáz. V Severní Africe vypuklo několik povstání proti arabské nadvládě, ale postupně většina Berberů konvertovala k islámu. V 11. až 15. století vládly v Maroku a Al-Andalusu (Španělsku) berberské dynastie Almorávidé, Almohadové a Marínovci.
Kabylie v severním Alžírsku byla dobyta francouzskou armádou v letech 1854–1857, a to i přes silný odpor berberských Kabylů. Po kabylském povstání v roce 1871 byla část území vzpurných kmenů zkonfiskována a předána francouzským osadníkům, kteří se stali známými jako pieds-noirs.
Berberští Rífové ve Španělském Maroku pod vedením Abd al-Karíma vyhlásili v roce 1921 Rífskou republiku, ale jejich povstání bylo potlačeno francouzskými a španělskými vojsky v rífské válce, která probíhala v letech 1920 až 1927.
Berbeři dnes žijí především v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Mali a Nigeru; malé berberské enklávy jsou také v Libyi a Egyptě (oáza Síwa).
Náboženství
editovatV moderní době je většina Berberů muslimského vyznání, existuje rovněž malá křesťanská menšina. Kult předků je však nadále spojujícím prvkem.[1]
Objevuje se uctívání Slunce i Měsíce (zde patrně vliv egyptského náboženství[pozn. 1]). V pozdějším vývoji je doložen vliv punského náboženství, židovství, iberské mytologie a helénských náboženství.
Archeologické výzkumy dokazují zajímavou kulturu pohřbívání: Těla zemřelých byla natírána okrem, někteří byli uloženi se skořápkami pštrosích vajec, někdy i se šperky a zbraněmi.
Kult předků, doložený už Hérodotem obsahuje uctívání zemřelých jako božstev, při nich přísahali, s nimi se radili. Zemřelý sloužil také jako orákulum.
Doložena je rovněž víra v posmrtný život. V mýtech se vyskytují také obři. V berberském panteonu se objevuje také Baal, Anat a Tanit. Celkově se tak jedná o komplex náboženských systémů.[1]
