Wikipedie

Arktida

oblast okolo severního pólu

Arktida je polární oblast okolo severního pólu. Název pochází z řeckého αρκτος (arktos) – medvěd a vztahuje se k souhvězdí Velká Medvědice a Malého Medvěda v blízkosti severního nebeského pólu. Oblast je tvořená Severním ledovým oceánem pokrytým mořským ledem, který každoročně částečně roztává a rozpadá se na plovoucí kry, a severními oblastmi a ostrovy Ruska, Kanady, USA a skandinávských zemí (včetně Grónska), kde jsou oblasti ledovců, věčně zmrzlé půdy a tundry. Na rozdíl od Antarktidy v okolí jižního pólu není Arktida světadílem. Polární oblasti představují specifický biotop. Typickým arktickým endemitním zvířetem je lední medvěd, naopak zde nežijí antarktičtí tučňáci.

Arktida ohraničená polárním kruhem (modře) nebo izotermou 10 °C pro červenec (červeně)

Geografie

editovat

Vymezení oblasti

editovat

Hranice Arktidy lze stanovit různými způsoby. Nejčastěji se definuje buď jako oblast na sever od severního polárního kruhu, tj. 66°32′ severní šířky (v tom případě zabírá oblast o rozloze 21,18 mil. km²), nebo jako oblast na severní polokouli, v níž průměrná teplota ani v létě nepřesahuje 10 stupňů Celsia. Její hranice se přibližně kryje s hranicí lesa. V současné době má takto vymezená Arktida rozlohu více než 26 mil. km². Z politického hlediska je Arktida definována jako oblast ležící na území osmi arktických států – Norska, Finska, Ruska, USA, Kanady, Islandu, Grónska (Dánska) a Švédska.

Většinu plochy Arktidy zaujímá Severní ledový oceán, převážnou část roku zamrzlý nebo s plovoucími ledovými krami, které cirkulují kolem pólu. Zbytek připadá na severní okraje Evropy, Asie, Grónska a Severní Ameriky včetně přilehlých ostrovů.

Nejvýznamnější arktické ostrovy a souostroví

editovat

Arktické vody

editovat

Arktické krajiny

editovat

Podnebí

editovat
Polární záře nad Arktidou

Arktické klima je ovlivňováno relativním oteplujícím vlivem moře (mořské proudy) a relativně ochlazujícím vlivem pevniny, zejména v zimním období (pevninské ledovce a studené vnitrozemské klima).

Globální oteplování v posledních desetiletích se nejzřetelněji projevuje právě v polárních oblastech a v Arktidě způsobuje tání mořského kerného ledu. Tato situace může v blízké budoucnosti významně ovlivnit celosvětové změny klimatu v důsledku změn působení a tras mořských proudů. Příčinou změn ale mohou být i zemětřesení.[1]

Po většinu roku převládá vysoký tlak vzduchu (Arktická tlaková výše), je tedy málo oblačnosti i srážek.[2]

Oblast ovšem ovlivňují i 2 rozsáhlé pravidelné tlakové níže – Aleutská a Islandská. Jsou zdroji silného vzdušného proudění, zejména v zimě.[3]

Aleutská se v zimě nachází nad Aleuty a zasahuje i nad nejzazší západ Ameriky a východ Asie. V létě se potom posouvá na západ do Asie. Islandská se v zimě nachází v severní části Atlantiku, nad Grónskem, zčásti nad severní Kanadou a severní Evropou, v létě významně slábne, zmenšuje se a stěhuje se na západ směrem do Kanady.[2]

Srážky

editovat

Vzhledem k převládajícímu vysokému tlaku vzduchu jsou srážky v oblasti všeobecně nízké, mezi 100–150 mm/rok.[4] Naprostá většina srážek je sněhových. Na severním pólu je dlouhodobý průměr 149 mm/rok,[4] na jižním okraji Arktidy 200–400 mm.[5] Jižní výběžek Grónska počítá s 1000–1300 mm ročně.[6]

Teplota

editovat

Teploty jsou nesrovnatelně vyšší než v Antarktidě.[7] V zimě jsou střední lednové teploty od +2 °C (jižní okraj Arktidy) do −40 °C v centrální Arktidě. Naopak střední červencové teploty se pohybují od +15 °C na jižním okraji po 0 °C v centrální části.

Na severním pólu dosahuje v létě teplota 0–3 °C, v zimě se pohybuje okolo −30 až −40 °C. Nejnižší naměřená teplota je zde −56 °C, nejvyšší +6 °C.[7]

Extrémní teploty se vyskytují zejména v subarktických oblastech kontinentální Sibiře a Severní Ameriky, kde např. v okolí východosibiřského Ojmjakonu byla zaznamenána teplota −71,2 °C a letní maxima přesahují +30 °C. V oblasti kanadského Snagu byla naměřena teplota −63 °C.[7][8]

Klimatická změna

editovat
Výše uvedené mapy porovnávají minimální rozlohu arktického ledu v roce 2012 (nahoře) a v roce 1984 (dole).
Podrobnější informace naleznete v článku Změna klimatu v Arktidě.

Dopady klimatických změn v Arktidě zahrnují rostoucí teploty, ztrátu mořského ledu a tání grónského ledovce. Arktická teplota blízko povrchu roste rychlostí 2–3krát vyšší než globální průměr, což se nazývá arktická amplifikace.[9] Potenciální únik metanu z regionu, zejména táním a metanových hydrátů, je také znepokojující.[10] Kvůli zesílené reakci Arktidy na globální oteplování je často považován za hlavní ukazatel globálního oteplování. Tání grónského ledového štítu souvisí s polární amplifikací.[11][12]

Arktická oblast je zvláště zranitelná vůči dopadům jakékoli změny klimatu, což se ukázalo s úbytkem mořského ledu v posledních letech. Klimatické modely předpovídají mnohem větší změnu klimatu v Arktidě než je globální průměr, což vede k významné mezinárodní pozornosti tomuto regionu.[13] Zvláště existují obavy, že zmenšování Arktidy, důsledek tání ledovců a dalšího ledu v Grónsku, by mohlo brzy přispět k výraznému zvýšení hladiny moří po celém světě.[14]

Současné oteplování Arktidy vede k uvolňování starověkého uhlíku z tání permafrostu, což vede k produkci metanu a oxidu uhličitého mikroorganismy.[15][16] Uvolnění metanu a oxidu uhličitého uložených v věčném mrazivém prostoru by mohlo způsobit náhlé a vážné globální oteplování,[17] protože jsou silnými skleníkovými plyny.[18]

Předpovídá se také, že změna klimatu bude mít velký dopad na tundrovou vegetaci, způsobí nárůst keřů,[19] a negativně ovlivní mechorosty a lišejníky.[18]

Kromě obav z negativních dopadů oteplování v Arktidě se pozornost dostaly i některé potenciální příležitosti. Tání ledu činí Severozápadní průjezd, tedy lodní trasy přes nejsevernější zeměpisné šířky, splavnějšími, což zvyšuje možnost, že arktická oblast se stane hlavní obchodní cestou.[20] Jedním z předzvěstí otevřené splavnosti Arktidy bylo léto 2016, kdy Crystal Serenity úspěšně proplula Severozápadní průchod, což bylo poprvé u velké výletní lodi.[21]

Dále se předpokládá, že arktické mořské dno může obsahovat rozsáhlá ropná pole, která by mohla být dostupná, pokud by led na nich roztál.[22] Tyto faktory vedly k nedávným mezinárodním debatám o tom, které státy mohou nárokovat suverenitu nebo vlastnictví arktických vod.[23][23][24]

Fauna a flóra

editovat

Arktida je převážně oblast ledu, sněhu a nezalesněné zmrzlé půdy. I přes nehostinné prostředí však není Arktida mrtvou oblastí, ale překypuje životem. Od jednoduchých organismů žijících v ledu, přes pestrou skladbu mořského života, mořských a suchozemských savců až po lidské osídlení.[25][26][27]

Půdy Arktidy

editovat

Na nejseverněji položených ostrovech se půdy nevyskytují, je zde mrazová poušť, vyskytují se zde pouze svahové a soliflukční sedimenty. Pouze v místech, kde je větší množství ptačího trusu nalezneme mechy a lišejníky.

V Arktidě nalezneme strukturní půdy, vzniklé díky kryogenním jevům. Jižněji potom málo vyvinuté tundrové, bažinaté, močálové a rašelinné půdy s mechy, lišejníky, ale i kvetoucími rostlinami. Velké rozšíření zde má permafrost, trvale zmrzlé půdy. Jejich aktivní vrstva v létě roztává do hloubky 1 m, což se v rovině projevuje jako bažina a v místech mírného sklonu (1°– 2°) způsobuje soliflukci (půdotok). Souvislý permafrost najdeme hlavně v Severní Americe, v nesouvislých pokryvech ho nalezneme až u Bajkalu.

Flóra

editovat

V arktické mrazové poušti je rostlinstvo velmi chudé, je zde málo druhů i málo jedinců, směrem k jihu nalézáme kvetoucí rostliny.

V přechodné zóně pouštní tundry nalezneme mechy, lišejníky i kvetoucí rostliny, vegetace je však přerušovaná, vzrůst rostlin je malý. Z rostlin jsou zde například lomikámeny, řeřišnice, dryádka polární, trávnička, polární vřes, pryskyřník, rdesno a různé trávy. Z dřevin nalezneme vrbu bylinnou.

V tundře se nachází souvislá vegetace, je zde i bohatší druhové složení. To obsahuje výše zmíněné druhy a z dalších např. břízu zakrslou, vrbu laponskou, pěnišník laponský, zakrslou olši či zakrslé jeřáby. Vše je keřovitého charakteru.

Na několika místech do Arktidy zasahuje tajga, např. v Severní Americe (Sewardův ostrov,[chybí zdroj] dolní tok řeky Mackenzie, severovýchodně od Velkého medvědího jezera), v Asii (Tajmyr, ústí řek Chatanga, Lena, Kolyma, Jana, Indigirka) nebo v jižním Grónsku.

Fauna

editovat

Živočišstvo je v Arktidě chudé, ale bohatší než v Antarktidě. Nejvíce druhů nalezneme v moři. V oblasti zcela chybí obojživelníci a stromoví živočichové. Z plazů se za polárním kruhem zřídka vykytují pouze ještěrka živorodá a zmije obecná.

Nejseverněji žijící živočichové jsou lední medvěd a polární liška. Z kožešinových živočichů zde nalezneme hranostaje, rosomáka, lumíky, sviště, polární vlky, polární zajíce či ovci sněžnou. V Severní Americe soby či pižmoně. V Arktidě žije mnoho ptáků, jen málo jich zde ale hnízdí. Najdeme zde racky, buřňáky, chaluhy, rybáka dlouhoocasého (migruje z Antarktidy až 22 tisíc km), polární kachny, polární husy a kura sněžného. V létě je zde velké množství hmyzu, hlavně komáři v bažinatých územích. Na vodu vázané živočichy můžeme rozdělit na 3 kategorie: sladkovodní (pstruh, losos, štika, lipan), mořští (treska, sleď, platýs, žralok grónský, kapelín) a velcí mořští savci (velryby, tuleni, mroži).

Obyvatelstvo

editovat

Původními obyvateli Arktidy jsou už po tisíciletí Inuité (v jejich řeči Lidé), kteří jsou také označováni jako Eskymáci. Naučili se žít v těchto nehostinných polárních krajích Severní Ameriky a Grónska. Kolem polárního kruhu na Aleutských ostrovech žijí Aleuté, Sámové (Laponci) obývají severní Skandinávii a ruský poloostrov Kola a Čukčové osídlili severovýchodní Sibiř, kde chovají stáda sobů. Polární Inuité, nejseverněji žijící lidé na světě, obývají zemi věčného ledu v Qaanaaqu v severozápadním Grónsku, necelých 1 600 km od severního pólu.

V současné době je osídlení člověkem velice řídké, méně než 1 osoba/km2. Osídlení je vázáno zejména na oblasti těžby nerostů, a to hlavně v Asii. V evropské části Arktidy se nacházejí i města s více než 100 000 obyvateli, jako např. Murmansk, Norilsk či Vorkuta. Nejseverněji položené město je Ny-Ålesund (78°56′ s.š.) na Špicberkách, nejsevernější sídlo je Alert (82°30′ s.š.) na Ellsmerově ostrově. Celkové osídlení Arktidy čítá asi 10 mil. obyvatel.

Historie poznávání Arktidy

editovat

Poznávání Arktidy začalo kolem roku 330 př. n. l., kdy se Pýtheás z Massalie vydal na Britské ostrovy, odkud podnikl cestu na sever, k zemi Thule (dodnes se neví, co za zemi to mělo být), za kterou se rozkládá „mrtvý ledový oceán“. Prvními skutečnými objeviteli byli ovšem až Vikingové. Roku 850 n. l. objevili Faerské ostrovy, roku 865 objevili a osídlili Island, odkud se vydal Gunnbjörn do Grónska. Jižní a jihozápadní pobřeží Grónska bylo osídleno v dalších letech poté, co sem roku 981 se 14 loděmi dorazil Erik Rudý. Kolem roku 1001 se Leif Eriksson vylodil na pobřeží Labradoru. V roce 1114 objevili souostroví Svalbard (Špicberky; dánsky „Holé pobřeží“). Od 15. století zamrzal severní Atlantik (od Islandu ke Grónsku byl souvislý led), což způsobilo úpadek a zánik vikinských kolonií v Grónsku a Newfoundlandu. Dalšími objeviteli v arktické oblasti byli především Portugalci, kteří kolem roku 1500 zkoumali jižní Grónsko, Newfoundland a Labrador.

Hledání severovýchodní cesty

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Severní mořská cesta.

Hledání severovýchodního průjezdu bylo důležité zejména z ekonomických hledisek kratšího námořního spojení mezi Evropou a Asií. První pokusy o nalezení této cesty začaly již od poloviny 16. století. Na konci 16. století se neúspěšně vrátil např. Holanďan Willem Barents, jenž chtěl plout přímo přes pól. Roku 1648 Rus Semjon Děžňov plující z ústí Kolymy objevil nejvýchodnější bod Asie a obeplul ho (Děžňovův mys), celým průlivem však neproplul. To, že se jedná o průliv, objevil až v letech 1725–1730 Dán v ruských službách Vitus Bering, jehož jméno dnes průliv nese. První celkový průjezd severovýchodní cestou vykonala v letech 1878–1880 švédská výprava lodi Vega, kterou vedl A. E. Nordenskjöld.

Hledání severozápadní cesty

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Severozápadní průjezd.

Při hledání severozápadního průjezdu se uskutečnilo mnoho neúspěšných výprav, jichž se účastnili objevitelé jako např. Martin Frobisher, Henry Hudson, James Clark Ross (roku 1831 objevil severní magnetický pól), John Franklin, McClure a další. Úspěšnou výpravou byla až v letech 1903–1906 výprava Roalda Amundsena na malé motorové plachetnici Gjøa. Loď sice musela během cesty v Arktidě přezimovat, ale jako první se jí podařilo severozápadní cestou proplout.

Dobývání severního pólu

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Severní pól.

Snahy o dobytí severního pólu, mezi nimiž vyniká pokus Fridtjofa Nansena o driftování k tomu zkonstruovanou lodí Fram, skončily roku 1909, kdy bylo jeho dobytí přiznáno Robertu Pearymu (a neuznáno F. Cookovi). Přímým důsledkem toho byl Amundsenův vítězný souboj o jižní pól. A Roald Amundsen byl také velitelem výpravy vzducholodí Norge v roce 1926, která je kvůli zpochybněným Pearyho důkazům dnes považována za první doložené dosažení severního pólu.

Soupeření velmocí

editovat

Oblast je strategickou i z pozice supervelmocí, jelikož přelet přes Arktidu byl v dobách studené války nejkratší spojnicí mezi soupeřícími velmocemi. Stavba vojenských základen v oblasti na sebe nenechala dlouho čekat.

Na počátku 21. století vyvstala také otázka nároků na mořské dno v této oblasti. Jsou předpoklady, že se zde nacházejí ložiska surovin, o něž jeví zájem všechny státy oblasti. V roce 2007 zahájilo Rusko výzkumy, mající zdůvodnit jeho nároky na oblast až k severnímu pólu.

Politika

editovat

Arktida se stala strategicky významným regionem díky tání ledu, které otevírá nové námořní trasy a přístup k nerostným surovinám. To vyvolává rostoucí mezinárodní politický zájem nejen arktických států, ale i dalších mocností (EU, Čína, NATO).[28][29][30]

Arktická rada (založena 1996) je hlavní mezivládní fórum pro spolupráci v Arktidě. V posledních 10–15 letech se její role rozšířila z vědecké spolupráce na ekonomické a bezpečnostní otázky. Rada sdružuje 8 arktických států a organizace původních obyvatel, pozorovateli jsou i nearktická mocnosti (Čína, Indie, EU). Evropská unie od roku 2016 prosazuje integrovanou politiku pro Arktidu, zaměřenou na udržitelný rozvoj, ochranu klimatu a mezinárodní spolupráci.[31]

Mezinárodní arktický vědecký výbor (IASC) IASC byl založen v roce 1990 jako nevládní organizace podporující globální vědeckou spolupráci v Arktidě. Sdružuje 23 členských zemí a koordinuje výzkum napříč přírodními, sociálními i humanitními vědami. Organizuje Arctic Science Summit Week (ASSW) – nejvýznamnější každoroční setkání arktických vědců a institucí.[32][33][34]

Územní nároky

editovat

Žádná země nevlastní geografický severní pól nebo oblast Severního ledového oceánu, který jej obklopuje. Okolní arktické státy, které hraničí se Severním ledovým oceánem, tedy Rusko, Norsko, Spojené státy americké, Kanada a Dánsko (přes Grónsko), jsou ohraničené 370 km zónou okolo jejich pobřeží.

Po ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu má stát 10 let na podání žádosti o rozšíření svého území o zónu do vzdálenosti 370 km od svého pobřeží. Kvůli tomu Norsko (ratifikovalo v roce 1996), Rusko (ratifikovalo v roce 1997), Kanada (ratifikovala v roce 2003) i Dánsko (ratifikovalo v roce 2004) vytvořily projekty, ve kterých požádaly o rozšíření svého území.

2. srpna 2007 se dva ruské batyskafy MIR-1 a MIR-2 poprvé v historii ponořily na dno oceánu pod severním pólem, kde umístily ruskou vlajku vyrobenou z nerezavějící titanové slitiny. Tato mise byla vědeckou expedicí, ale umístění vlajky podnítilo starosti okolních zemí o ovládnutí ropných ložisek v této oblasti.

Ministři zahraničních věcí a další oficiální zástupci Kanady, Dánska, Norska, Ruska a USA se 28. května 2008 setkali ve městě Ilulissat na Arkticko-oceánské konferenci, kde ohlásili Ilulissatskou deklaraci.

Vědecký výzkum

editovat

Od roku 1937 byla celá oblast Arktidy rozsáhle zkoumána sovětskými a ruskými polárníky. Mezi roky 1937 a 1991 bylo vytvořeno 88 polárních posádek, které pracovaly ve vědeckých stanicích budovaných na plovoucím ledě. Tyto stanice putovaly v průběhu roku tisíce kilometrů po oceánu.

Průmysl

editovat

Těžba v Arktidě

editovat

Zásoby ropy a plynu v Arktidě

editovat

Podle odhadů US Geological Survey se v Arktidě nachází asi 13 % světových neobjevených zásob ropy (cca 90 miliard barelů) a 30 % zemního plynu (asi 50 bilionů m³). Většina těchto zdrojů leží pod mořským dnem, zejména v oblastech polární Aljašky, Barentsova moře a Východního Grónska.[35]

Hlavní těžební společnosti působící v Arktidě

editovat
  • Gazprom (Rusko): Provozuje ropnou plošinu Prirazlomnaja v Pečorském moři, první komerční těžbu v extrémních podmínkách Severního ledového oceánu. Má projekty v Karském a Barentsově moři, ale některé odložil kvůli sankcím a finančním problémům.[36][37]
  • Rosněfť (Rusko): Uzavřela strategická partnerství s ExxonMobil, Statoil (Equinor) a Eni pro průzkum a těžbu v Barentsově a Karském moři.[38][39]
  • Royal Dutch Shell: Získal licenci pro těžbu v Čukotském moři (Aljaška), ale čelil silným protestům ekologických organizací.[36]
  • Equinor (dříve Statoil): Aktivní v norské části Arktidy, projekt Johan Castberg v Barentsově moři.[40]
  • ConocoPhillips: Realizuje projekt Willow na Aljašce, který má produkovat až 180 tisíc barelů ropy denně.[41]
  • Další hráči: Chevron, Cairn Energy, Lukoil, Eni.[42]

Geopolitika a spolupráce

editovat

Arktida je strategicky významná – Rusko, USA, Kanada, Norsko a Dánsko (Grónsko) soupeří o přístup k ložiskům. V minulosti existovala spolupráce mezi ExxonMobil a Rosněfť, ale byla ukončena kvůli sankcím po anexi Krymu.[43]

Environmentální rizika

editovat
  • Těžba v Arktidě je vysoce kontroverzní kvůli riziku ropných havárií, které by měly katastrofální dopad na křehké ekosystémy. Organizace jako Greenpeace dlouhodobě protestují proti těžbě.[44][36]
  • Projekt Willow by mohl vypustit do atmosféry tolik emisí, jako 50 milionů aut za rok.[41]

Protesty

editovat
Tato část článku potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Plošina Prirazlomnaja/Gazprom
editovat

Gazprom (společnost ) v roce 2010 oznámila stav připravenosti pro zahájení těžby ropy na plošině Prirazlomnaja v Barentsově moři. Jednalo se vůbec o první naleziště na arktickém šelfu.

V prosinci 2013 Gazprom začal s těžbou ropy na plošině Prirazlomnaja.

V letech 2012 a 2013 proběhly konflikty s organizací Greenpeace:

  • V srpnu 2012 se 6 aktivistů v čele s výkonným ředitelem Greenpeace International Kumi Naidoo připoutalo ke stěně plošiny Prirazlomnaja. Nikdo z protestujících nebyl zadržen.
  • 18. září 2013 se organizace Greenpeace vrátila k plošině Prirazlomnaja se dvěma novináři a 28 aktivisty. Jejich cílem bylo informovat svět o nebezpečích, která ohrožují Arktidu.
  • 19. září 2013 se lodi Arctic Sunrise zmocnili pohraničníci se zbraněmi, kterou obsadili bez varovného výstřelu v Pečorském moři. Zatímco posádka nenásilně zvedala ruce do vzduchu v tomto nenásilném protestu na plošině Prirazlomnaja, pohraničníci na posádku lodě Arctic Sunrise mířili se zbraněmi a noži v rukou. Poslední opustil loď Arctic Sunrise kapitán lodi Američan Peter Wilcox.
  • 26. až 28. září 2013 byla Arktická třicítka/ Arctic 30 na dva měsíce uvězněna kvůli podezření z pirátství.

V Murmansku byli všichni členové lodi Arctic Sunrise vsazeni do vazby a následně postupně všichni obviněni z pirátství. Po pěti týdnech ve vazbě Murmansku byli dva novináři a 28 aktivistů obviněno z výtržnictví, což je v Rusku taky závažné obvinění se sazbou až 7 let odnětí svobody. Původní obvinění z pirátství bylo zmírněno na výtržnictví. Všichni členové byli na konci listopadu propuštěni z vazební věznice, bez možnosti opustit Rusko.

  • 25. prosince 2013 prezident Vladimir Putin vyhlásil amnestii, bylo zastaveno trestní stíhání 28 aktivistů a 2 novinářů, kteří byli zadrženi na plošině Prirazlomnaja ozbrojenou pohraniční hlídkou a obviněni z pirátství, obvinění bylo později zmírněno na výtržnictví.
  • 29. listopadu 2013 opustil poslední člen posádky Arctic Sunrise vazbu.

Úniky ropy

editovat

V Arktidě došlo k několika únikům těžené ropy:[zdroj?][kdy?]

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arktída na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ Moscow Institute of Physics. Study suggests great earthquakes cause of Arctic warming. phys.org [online]. 2020-12-23 [cit. 2022-12-04]. Dostupné online. (anglicky)
  2. 1 2 Arktická tlaková výše (anticyklóna), počasí | Treking.cz. www.treking.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  3. ↑ Tlakové útvary | Eduportál Techmania. edu.techmania.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  4. 1 2 Polární oblasti - Zeměpis - Články - www.HUNUNPA.cz. www.hununpa.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  5. ↑ Arktida a Antarktida | Výpisky ze zeměpisu na Edisco.cz. edisco.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  6. ↑ Počasí Grónsko | kdy nejlépe jet do Grónska během roku. www.cestujlevne.com [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  7. 1 2 3 Kde je vetsi zima Antarktida nebo Arktida? - Věda. Otázky A Odpovědi [online]. 2025-02-11 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  8. ↑ WMO Weather / Climate Extremes Archive, Arizona State University
  9. ↑ OVERLAND, James; DUNLEA, Edward; BOX, Jason E. The urgency of Arctic change. Polar Science. 2019-09, roč. 21, s. 6–13. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. doi:10.1016/j.polar.2018.11.008. (anglicky)
  10. ↑ GALERA, Leonardo de A.; ECKHARDT, Tim; BEER, Christian. Ratio of In Situ CO 2 to CH 4 Production and Its Environmental Controls in Polygonal Tundra Soils of Samoylov Island, Northeastern Siberia. Journal of Geophysical Research: Biogeosciences. 2023-04, roč. 128, čís. 4. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2169-8953. doi:10.1029/2022JG006956. (anglicky)
  11. ↑ LUTON, Jessica. Study links 2015 melting Greenland ice to faster Arctic warming [online]. 2016-06-09 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky)
  12. ↑ TEDESCO, M.; MOTE, T.; FETTWEIS, X. Arctic cut-off high drives the poleward shift of a new Greenland melting record. Nature Communications. 2016-06-09, roč. 7, čís. 1. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 2041-1723. doi:10.1038/ncomms11723. PMID 27277547. (anglicky)
  13. ↑ HASSOL, Susan. Impacts of a warming Arctic : Arctic Climate Impact Assessment. [s.l.]: Cambridge, U.K. ; New York, N.Y. : Cambridge University Press 150 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-61778-9.
  14. ↑ BY EMANUELLA GRINBERG CNN. Ice melting across globe at accelerating rate, NASA says - CNN.com. edition.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-04-24. (anglicky)
  15. ↑ LENTON, Timothy M.; HELD, Hermann; KRIEGLER, Elmar. Tipping elements in the Earth's climate system. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2008-02-12, roč. 105, čís. 6, s. 1786–1793. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0027-8424. doi:10.1073/pnas.0705414105. PMID 18258748. (anglicky)
  16. ↑ TURETSKY, Merritt R.; ABBOTT, Benjamin W.; JONES, Miriam C. Permafrost collapse is accelerating carbon release. Nature. 2019-05-02, roč. 569, čís. 7754, s. 32–34. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0028-0836. doi:10.1038/d41586-019-01313-4. (anglicky)
  17. ↑ Abrupt Climate Change Focus Of U.S. National Laboratories. ScienceDaily [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky)
  18. 1 2 REUTERS. Scientists shocked by Arctic permafrost thawing 70 years sooner than predicted. The Guardian. 2019-06-18. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  19. ↑ MYERS-SMITH, Isla H; FORBES, Bruce C; WILMKING, Martin. Shrub expansion in tundra ecosystems: dynamics, impacts and research priorities. Environmental Research Letters. 2011-12-01, roč. 6, čís. 4, s. 045509. Dostupné online [cit. 2025-11-25]. ISSN 1748-9326. doi:10.1088/1748-9326/6/4/045509.
  20. ↑ CNN.com - Will ice melt open fabled Northwest Passage? - August 29, 2002. archives.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-02.
  21. ↑ Largest Cruise Ship Ever To Sail Northwest Passage Docks In NYC - CBS New York. www.cbsnews.com [online]. 2016-09-16 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky)
  22. ↑ BY TELIS DEMOS, FORTUNE REPORTER. Arctic Circle's oil-rich seabeds: Off-limits to the U.S.? - Aug. 8, 2007. money.cnn.com [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-05-24.
  23. 1 2 COLONIST, Victoria Times. New patrol ships will reassert northern sovereignty: PM. www.canada.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-11-10.
  24. ↑ SERVICE, Canwest News. Conference could mark start of Arctic power struggle. www.canada.com [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-03-04.
  25. ↑ MIKULÁŠ, Radek. Záhadný život v Arktidě. Tajemné rozsivky nalezené v ledu jsou překvapivě plné života | Orientace. Lidovky.cz [online]. 2025-10-14 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  26. ↑ Role ledu v arktických ekosystémech a vliv klimatu na arktický led. flexenio.com [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  27. ↑ SERRANO, Miguel. Objevte arktický ekosystém a jeho klimatickou hrozbu. Cultura 10. 2024-10-09. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-07-20.
  28. ↑ PADRTOVÁ, Barbora; TRÁVNÍČKOVÁ, Zuzana. Region Arktidy: aspekty politicko-bezpečnostní, ekonomické a vědecko-výzkumné [online]. Ústav mezinárodních vztahů, 2017-04 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  29. ↑ Význam arktické oblasti v mezinárodních vztazích pro zájmy ČR [online]. MZV, 2010-12-31 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  30. ↑ CZDEFENCE. Tající Arktida jako nové potenciální bojiště: Strategické zájmy NATO a implikace pro ČR. www.czdefence.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  31. ↑ Arktická oblast – nový program politiky EU. eur-lex.europa.eu [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  32. ↑ International Arctic Science Committee (IASC) - Mezinárodní vědecká rada. International Science Council. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-09-08. (anglicky)
  33. ↑ Home - International Arctic Science Committee. iasc.info [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  34. ↑ Arctic Science Summit Week (ASSW) 2025. cs.council.science. Dostupné online.
  35. ↑ Zásoby fosilních paliv v Arktidě. www.osel.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  36. 1 2 3 S.R.O, PETROLmedia. Podle společnosti Total je těžba ropy v Arktidě příliš nebezpečná - Petrol.cz. www.petrol.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  37. ↑ LACINA, Jiří. Gazprom odkládá těžební projekty v Arktidě. Počítá ztráty a nemá nové kupce. iDNES.cz [online]. 2024-09-06 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  38. ↑ Rosněfť bude se Statoilem těžit ropu a plyn v Arktidě. e15.cz [online]. 2012-05-06 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  39. ↑ Rosněfť bude s norským Statoilem těžit ropu a plyn v Arktidě. Finance.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  40. ↑ KURZY.CZ. Equinor objevuje novou ropu v Arktidě: Johan Castberg nabídne další zásoby | Kurzy.cz. zpravy.kurzy.cz [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  41. 1 2 Bidenova administrativa schválila obří projekt těžby ropy v Arktidě. Bude mít dopad na globální klima. iROZHLAS [online]. 2023-03-14 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  42. ↑ Norská vláda uspěla v soudním sporu s Greenpeace, těžba ropy v arktické oblasti není protiústavní. oEnergetice.cz [online]. 4. leden 2018, 22:28 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  43. ↑ Američané se sbližují s Rusy. Kreml chce společně těžit ropu a plyn v Arktidě. Hrot24.cz [online]. 2025-02-23 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  44. ↑ WOM, Daniel. Ropné vrty v Arktidě: Debaty o politice životního prostředí. das-wissen.de [online]. 2023-09-22 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.
  45. ↑ Monitoring of the Usinsk disaster. GEO Innoter [online]. [cit. 2025-11-25]. Dostupné online. (anglicky)
  46. ↑ Do ruské přírody unikly tisíce tun ropy, firma dostala směšnou pokutu - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. 2021-07-31 [cit. 2025-11-25]. Dostupné online.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Arktida&oldid=25763980“